Nailina

Šok

Dneska znovu do školy, vůbec se mi tam nechce. Neučila jsem se, a tak to znovu vypadá na malér. Ale je zase pravda, že se těším na Stellu a na Olivera. Minulý týden byli oba dva pryč, a tak mi docela i chybí, dobře tak ne docela, ale hodně. Naili, nádech a výdech, už jsi ve škole, to zvládneš. Oliver a Stella tu ještě nejsou. Mám žízeň, ale kde mám pití? KDE MÁM K SAKRU TAŠKU?! Musím se vrátit, určitě je doma. Ten můj život je fakt jen nějaký zlý sen, jednoho krásného dne se probudím a vše bude úplně jiné. Dokonce budu vědět, co budu chtít do budoucna. Tato věc mi vrtá hlavou nejvíc, má budoucnost.

Dívám se do země a před sebou kopu kamínek. Najednou slyším povědomé hlasy, a tak zvednu hlavu, a co nevidím, Stellu a Olivera. Chci se k nim rozběhnout, ale v momentě, kdy už chci vystartovat spatřím jejich ruce, jdou ruku v ruce. Zarazím se. Oni dva?! Proč zrovna oni dva? Nikdy se k sobě nijak zvláštně nechovali, ale sluší jim to spolu. Jdu je pozdravit. "Ahoj, co se stalo mezitím, co jste byli pryč?" a ukážu na jejich ruce. Kouknou se na sebe a zase na mě, něco si začnou šeptat, a pak se chichotají. Řekla jsem snad něco špatně? Nakonec mi Stella vypráví, jak se do sebe zamilovali a celý ten jejich románek. Nikdy jsem na zamilované příběhy nebyla, a tak jsem ani netušila, jak se mám tvářit a co říct. Jediné co ze mě vypadlo bylo, že jim to přeju a že teď musím rychle běžet pro tašku. Oba dva se na mne podívají otráveně a odejdou bez rozloučení. Fakt milý. Měla bych si pospíšit, za chvíli mi začne škola.

Přišla jsem pozdě do školy. Jsem to, ale šikula. Na matematice sedím se Stellou, ale jak to teď vidím, sedí s Oliverem. Takže budu sedět sama na předmět, který mi nejde. Se sklopenýma očima dojdu až ke své lavici a chci si sednou, ale nesednu si na židli, ale na něco měkkého. Kouknu se na, co jsem si sedla...J-J-J-JOHN?! Vyskočím do vzduchu a začnu ječet. Všichni se na mě koukají jak na blázna až na pana učitele, který zcela v klidu řekne "Nailino, žákovskou na stůl." Ale to snad ne. Dneska není 13tého pátek nebo snad ano? Já mám za to, že je 16tého pondělí. Nedá se nic dělat.

Stále jsem se po tom šoku neuklidnila a už si musím jít k němu sednout? No to je opravdu paráda. Dojdu k lavici, pozdravím ho a omluvím se mu za to, co se stalo před chvílí. Jen se na mě usměje. Cítím, jak mi červenají tváře. Co dělá John tady, tady ve škole. To přece není možné, aby ho přijali do školy, když skoro nic česky neumí. No, každopádně jsem se rozhodla, že mu se vším pomůžu, respektive jenom s češtinou, a tak s ním sedím na každou hodinu. Mluvím s ním anglicky a někdy česky, učí se opravdu rychle. Za to, že mu pomáhám s češtinou, tak on mně pomáhá s angličtinou. Konečně je konec. Školu jsem si tedy nakonec užila a John mě doprovází až domů. Zjistila jsem, že jejich teta bydlí hned vedle nás, jsou tedy našimi sousedy, to nevypadá nějak dobře.