Nailina

Překvapení

Jsem vyčerpaná. Celou noc jsem myslela jenom na Johna a pořádně se nevyspala. Dříve jsem láskou na první pohled pohrdala, ale teď? Moment, co to říkám?! O žádnou lásku se přeci nejedná! Včera jsem musela sníst něco špatného, a proto ty pocity. Ano, správně je to tak. Ale i kdyby... je krásný, ale o kousek menší než já. Má úžasný úsměv. Jeho oči jsou hnědozelené a vlasy jsou v barvě špinavá blond. Můj idol... Nad čím to zase myslím?! Měla by ses vzpamatovat Nailino! Podívej se z okna a uklidni se. Dobře, stojím u okna, otevřu ho a vykouknu. Nádech, výdech, náde... JOHN?! Proč je před naším domem?! Možná tu včera něco zapomněl. Jdu se ho zeptat.

Sejdu dolů. Pozdraví mě velice milým tónem, ale já jenom odseknu "Hi". Co to dělám? Proč se najednou chovám, tak nervózně? Ptám se ho, co potřebuje. Podívá se na mne udiveným výrazem. Z toho, co umím anglicky, jsem rozuměla, že jsem mu včera nezavolala, a tak si pro mne přišel i bez ozvání. Hm, fakt super. Co na to asi řeknou rodiče? A už vidím Kryse, jak si ze mě dělá srandu. Chvíli jen tak stojím ve dveřích a koukám do prázdna. Najednou zaznamenám pohyb před očima. Jeho ruka mi mává před očima, asi jsem dlouho nevnímala, ponižující. Ještě chvilku se na sebe díváme, a když už ho chci pozvat dovnitř, řekne docela plynule, „Nepůjdeme se p-projít?" Chudák, ta čeština pro něj musí být neuvěřitelně těžká."Klidně." Řekla jsem, už jsem vyšla ven. Zase si mě prohlížel divným pohledem. Podívám se na sebe tedy taky. Počkat... COŽE?! Jsem v pyžamu?! No bezva, to se opravdu může stát jenom mně.

Jen tak se procházíme a mlčíme. Všichni se na nás ohlíží, je mi to nepříjemné, ale John má stále stejný výraz, krásný úsměv. To ticho mi už je trapné, a tak začnu přemýšlet, co říct. Už mám několik nápadů, ale zdají se mi hloupé, tak radši mlčím. Najednou se zastaví pod Sakurou. Je to krásný strom, pomyslím si. Nikdo tu není, jsme tu úplně sami. Začínám být hodně nervózní. Podívá se mi do očí a nenápadně mě chytí za ruku. Cuknu. Jsem příliš stydlivá! Nemohu někoho chytit za ruku, když ho ani pořádně neznám! Sklopím hlavu a omluvím se. Je mi trapně. Proč zase já?

Doprovodil mě až domů. Rozloučili jsme se a já se už chtěla rychle ukrýt do mého pokoje, ale on mě ještě nepustil. Dal mi další papírek a až teprve potom odešel. Oddychla jsem si. Když jsem došla do pokoje, odhodila jsem papírek na zem a lehla si na postel. Koukala jsem se do stropu a přemýšlela, co je asi na tom papírku, ale nejspíš to bude to, co včera. I když jsem očekávala stejný text, neodolala jsem a šla si pro něj. Stálo tam: „I'm sorry. I want to be your friend. Please call me." V překladu: „Omlouvám se. Chci být tvůj kamarád. Prosím zavolej mi." Za co se omlouvá? Možná za tu ruku, ale kdy to stihnul napsat? Je šest hodin a mamka nás volá k večeři.