Březen 2016 15:30h Autobusová zastávka č.2
Netrpělivě čekám na autobus,má 5 minutové zpoždění.
Nikde ani živáčka,jen já a můj mobil se sluchátky.
Poslouchám své oblíbené písničky a přešlapuju.
Autobus ani na kopci vidět není. Vzdávám to.
Už mě nebaví tu hnít. Proto se prudce otočím.
Do někoho nehezky narazím,ale zázrakem nespadnu.
Svůj pohled vztyčím vzhůru do přímého očního kontaktu.
"Omlouvám se.." Lehce jsem špitnul a ucukl pohledem.
"Nemusíš se omlouvat." Slyšel jsem to až přes hudbu.
Přikývl jsem a pokračoval jsem dál. Já ho znám.
Pomyslím si a otočím se. Nikdo tam není. Zatřepu hlavou.
Koukl jsem před sebe a on už na mě opět zíral.
Lekl jsem se, ale od jeho očí jsem se nedokázal odtrhnout.
"Známe se?" Odvětím potichu, přes sluchátka se neslyším.
Nejistě kývl. "Tenkrát jsi mi řekl,že mě už nikdy nechceš vidět."
Nepamatuji si. Nic. Nepamatuji si nic z onoho dne. Dne, týdne, měsíce či roku? Netuším.
"Promiň?" Kouknu nechápavě na něj."Chrisy.." Chrisy? "Já jsem Carl.."Zopakuji to znovu a nahlas. "Změnili ti identitu.." Zakroutil jsem nechápavě hlavou a vydal jsem se znovu svou cestou.
Odchytil mě za ruku. "Prosím, vzpomeň si." Zamumlal a pustil mě.
"Jak?" Špitl jsem a podíval jsem se směrem, kde už nikdo nebyl. Zmateně jsem se rozhlédl a oddechl.
Hned na to přijel autobus, já nastoupil a odjel domů.
Večer jsem si zalezl do postele přemýšlejíc nad tím klukem z odpoledne.
Ty jeho oči, úsměv a nakonec smutný výraz ve tváři, když pochopil, že nevím kdo je.
Chci ho znovu potkat, poznat. Chci znovu zažít jeho dotek.
Jenže jak? Tahle otázka mě trápila celou noc.
