Bojíš se ?

Temnota nabírá síly

Uběhly už dva týdny od té hrůzné vraždy. Byly dost vyčerpávající,hlavně kvůli neustávajícím výslechům od policie a tak. Máma se mě snažila dokopat i k psychologovy ale tomu jsem se naštěstí vyhnul. Doteď náš dům hlídá policie,bohužel,něčemu zabránit prostě nemůžou. Celé ty dva týdny mě totiž něco pronásleduje. Vždy v domě mám pocit,jako by někdo stál za mnou, slýchávám klepání, dupání a někdy,zvlášť uprostřed noci, i smích. V pokoji mě chytá hrozná deprese a za celou tu dobu jsem spal maximálně sedm hodin a zhubl tak dvě kila. Teprve zítra jdu zase do školy, a popravdě se docela těším. Potřebuji totiž pomoct, a přítomnost jediných kamarádů, které tu mám. U rodičů jí totiž moc hledat nemůžu. Táta totiž na ty "nadpřirozené sr*čky" nevěří, takže by se mi možná tak vysmál. No a kdybych to řekl mámě, tak mám jednosměrnou jízdenku do cvokhausu. Na to je ještě čas.

Je půl třetí ráno. Zatím jsem neusnul. Asi před hodinkou jsem slyšel tichý, zlomyslný smích z přízemí. Od té doby jsem zabalený v dece a připlácnutý ke stěně. Bojím se tu.

Ve tři se mi otevřely dveře do pokoje. Samy. Znova jsem slyšel ten smích. Ten hrozný smích. Tentokrát rovnou z chodby. Depresy a strach ve mě najednou zvláštně nahradila odvaha, a trochu i zlost, jak mě tenhle barák mučí. Vstal jsem z postele a vyšel na chodbu. Samozřejmě že tam nikdo nebyl. Jak jinak. Všiml jsem si však že dveře jednoho z pokojů jsou otevřené. Zrovna toho pokoje z těmi zvláštními obrazy a fotkami těch neznámích lidí. Popravdě, od té doby, co jsem tam byl naposledy, jsem tam nevkročil. Ale teď mě tam něco podvědomě táhlo. Všel jsem tam. Obrazy tam vysely jako normálně, i ty fotky. Procházel jsem se tam a všimnul si něčeho, z čeho mě zamrazilo. Na zdi vysela další, nová fotka, která tam minule rozhodně nebyla. Ze zatajeným dechem jsem si jí prohlížel. Byla na ní holka zhruba mého věku. Na fotce bylo ručně napsané datum červeným inkoustem. Nebo alespoň doufám, že to byl inkoust. Chvíly mi trvalo než jsem v té tmě přečetl...17.10.2016! To...to bylo datum té vraždy. Ta holka...policie ji z té krvavé kaše co z ní zbyla identifikovaly. Jmenovala se Bella Vayelová. Mohla klidně chodit do té samé školy. Ale někdo jí zabil a pak si její fotku pověsil v tomhle baráku!

Asi bych měl být šokovaný. Vyděšený. Zhnusený z té hrozné vraždy. Pravda je, že jsem cítil pouze vztek. Strašný vztek. Cítil jsem hroznou touhu někoho praštit, chytit toho co to udělal a vymlátit z něj duši. Slyšel jsem vrzání. Otočil jsem se. Dveře které jsem přivřel, než jsem vstoupil, byly teď naplno otevřené a stál v nich takový černý...stín. Teplota kolem klesla. Viděl jsem, že na dveřích je dokonce námraza ve mě to ale pořád vřelo. Zaťal jsem pěsti a v nesmyslné odvaze jsem vyrazil, s úmyslem zabít. V půlce cesty jsem ztuhl, páteří mi projela bolest, a úplně paralyzován jsem padl na zem. Teplota klesla ještě víc. Odvaha mě opustila, stejně jako vztek, který nahradil strach. Stín se ke mě blížil. Už byl skoro u mě a já začínal panikařit. Nemohl jsem ani křičet, byl jsem kompletně paralyzován. Začínal jsem cítit bodavou bolest v břiše.
V tu chvíly někdo rozsvítil na chodbě. Stín okamžitě zmizel, zřejmě proto že na něj dopadl paprsek světla v chodbě, nevím. Omrzliny okamžitě zmizely, stejně jako má paralýza. Klopýtavou chůzí jsem se dostal na chodbu a zabouchl jsem za sebou. Bylo my hrozně, byl jsem strašně vyklepaný a bylo my zle od žaludku. Z chodby se ozvalo "Matte?! Co tady děláš? Jsi snad náměsíčný?!" Byla to máma. "N-ne mami, v pohodě..." "Tak co tady děláš?" "Ale...nemohl jsem spát." "Ale co si dělal v té místnosti, proboha? Co tam je?" Nevím proč, ale nechtělo se mi nic říct. Nechtěl jsem říct co se mi po nocích děje. Nechce se mi říct, že jsem možná byl málem brutálně zavražděn, jako ta holka. Máma si všimla mého mlčení a vyložila si to po svém. A to tak, že tam určitě dělám něco nekalého. Vyrazila ke dveřím, zatáhla za kliku a...nic. Vypadalo to, jako by byly zamčené. Ještě to párkrát zkusila ale nic. "No, nevadí" řekla "okamžitě do postele! Poslechl jsem docela rád, ulevilo se mi, že mě máma nevyslýchala. Ale rozhodně si nechám rozsvícenou lampičku.

I přes to, co se mi stalo, a přes to, že jsem měl rozsvíceno, jsem docela rychle usnul. A zase se mi zdál sen -
Znovu jsem byl v lese. Tentokrát jsem to tam ale neznal, bylo to asi někde ve středu, v nejstarší části lesa. Něco mě honilo. Tentokrát jsem to ale viděl. Byla to nějaká postava v červeném, v červené kápi. Utíkala hrozně rychle, doháněla mě. Hodil jsem po tom větev. Samozřejmě se to vyhnulo, ale i vztekle zaječelo. To ječení...bylo hrozné. Nelidské. Příšerně zlé. Donutilo mě ještě k rychlejšímu běhu. Byl jsem však už na hranici vyčerpání. V naprosté tmě jsem vrazil do stromu. Byl jsem omráčený, neschopný pohybu. Za sebou jsem slyšel další řev, stejně hrozný a nelidský, ale tentokrát ne vzteklý. Spíš vítězoslavný. Vědělo to, že už tomu neuteču. S námahou jsem se otočil na záda. Už stál nademnou. V ruce držel dýku. Ve chvíly kdy my jí vrazil do břicha, jsem se probudil
Přerývavě jsem dýchal. Lampička naštěstí ještě svítila. Ucítil jsem bolest na břiše. Vyhrnul jsem si triko a na stejném místě, kde mi skončil ve snu nůž, jsem měl ošklivou modřinu. Táhla se přes půlku břicha a vypadala, jako nějaký znak...skoro jako by ty modrofialové fleky byly uspořádány do nějakého vzorce...Nechtělo se mi o tom přemýšlet. Když jsem usínal, slyšel jsem z půdy smích.