Měla jsem za úkol vyjít ven. Vyjít ven a vynést smetí. Tak jednoduchý úkol. Nic víc. Bylo sychravo. Měla jsem chuť někam jít a už se radši nevratit zpět. Začala jsem běhat kolem dokola na dětském hřišti, to mi však nestačilo. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem být volná. Něco začít. Skákala jsem po lavičkách. Houpala se. Objevila se tam taková malinká cesta v poli. Teda ne že by z ničeho nic objevila. Spíše jsem si jí nikdy nevšimla. Rozdělovala pole na dvě části. Tráva na poli byla dlouhá a hustá. Cesta nešla skoro vidět. Ale byla tam. Vydala jsem se po ní. S rychlostí. Běžela jsem co nejrychleji jsem uměla. A pak jako kdyby na mě někdo zavolal jsem se zastavila. Stála jsem na poli. Promočená od zmoklé trávy. A já si uvědomila co vlastně dělám. Ale hlavní bylo to, že jsem byla v jedné chvíli VOLNÁ.
