Šance Života

Osudové setkání

Někdy si říkám, že velký oslavy příbuzných trvající až do večera, jsou pro lidi jako já pěkně na prd. Ani jsem sem nechtěla jet. Protože vím, jak to skončí. Není tam žádná holka v mým věku, abych mohla mít společnost. S malým a otravným bráchou a jeho malou a otravnou bandou, kteří jakmile mě spatří, začnou mě tahat za triko, kousat, škrábat a nedej bože, dokonce i plivat. Takže ty z mýho seznamu společnosti vyloučím. Potom jsou tu přiopilí rodiče, ze kterých táhne víno, rum, pivo a další alkohol... Takže vyškrtneme i rodiče. A nakonec jsou tu příbuzní a přátelé příbuzních, který buď vůbec neznám, nebo mě ignorují, protože mají "víc práce", což je v jejich případě pití alkoholu a řvaní na celou loděnici. Oh, ano, loděnici. Poprvé někde jinde než v hospodě, hurá! I když se tam dalo taky čepovat pivo. Ale zase tam bylo místo, kde jsem mohla být sama - molo na řece hned dole. Takže jak jsem se o tom mole dozvěděla, hned jsem tam běžela. Posadila jsem se, a nohy si dala na schůdky. Přece jen nebylo úplný teplo na to, abych si mohla máčet nohy ve vodě. Bylo jen trochu zamračeno. Strávila jsem tam asi dvě hodiny. Jenom já a já. Sama se sebou. Nikdo tam nechodil, byl tam klid. To, co mě odtamtud dostalo, byla babička. Á jé je... Přišla mi říct, že už s dědou pojedou. Babička... No... Jak to říct... Už roky není, jaká bývala... Byla to ta nejlepší babička, kamarádská, všichni ji měli rádi, a byla hlavně... Hubená... Ale to bylo předtím, než ji praskla žilka v mozku... Jo, bylo to tak. Stalo se to v noci před pěti lety. Babička se v noci vzbudila a šla na záchod. Když si sedla, tak to nezvládla, a omdlela. Spadla do záchoda, a ta rána vzbudila dědu, kterej zavolal sanitku. Brečel u toho. Bál se, že to babička nepřežije. Přežila v pohodě, ale už není taková, jaká bývala před tím rokem. Jo, rok si proležela v nemocnici, a hodně přitom stloustla. Když ji propustili, vážila přes sto dvacet kilo. A od tý doby jí záleží jenom na sobě, utrácí dědovy peníze, a pořád se s někým hádá. Nejvíc s dědou. Jednou se pohádali kvůli pěnězům. A já byla u toho. Bylo mi teprv osm. Myslela jsem, že se jenom škádlili, celou tu dobu, ale tohle byl masakr. Řvali na sebe, nadávali si, a já jediná jsem tam byla schovaná za rohem. Ale potom to skončilo nejhůř, jak to mohlo... Babička se chtěla rozvést. Když bylo ticho, já se neudržela, a s brekem utekla pryč... Odteď je babička na dědu pořád hnusná. Chudák děda. Je mi ho líto... No ale zpátky do součastnosti.

Vzala mě za ruku, a šli jsme ven z areálu, kde čekal děda. Přemlouvala ho tam teta, oslavenkyně. Chtěla aby ještě neodjížděl. Děda nechtěl, líbilo se mu tam, byl jeden z nejpopulárnějších a nejlepších hostů... Ale musel. Kvůli babičce. Věděl proč. Nechtěl rozpoutat další hádku. A ještě přede mnou. Když odjeli, všichni odešli zpátky do areálu. Zůstali jsme tam jenom já a teta. Bylo mi jí líto. Chvíli koukala směrem, kudy děda s babičkou odjeli, a potom se rozbrečela. Objala mě, a pevně držela. Brečela dost silně. To mě potom rozbrečelo taky. Byly jsme tam sami. Jenom já a teta. Teta je babiččina sestra. Ale i tak na ní nadávala, jaká je to *píp* a *píp* a další *píp*. A přede mnou. Jenom jsme tam stály, držely se, a brečely. Kvůli babičce. Proč zrovna já mám takovou babičku? Proč zrovna teta má takovou sestru? Proč je tak hnusná?? Vždyť byla před tím skvělá... Já... Já chci zpátky starou babičku... Chci ji zpátky...

Když jsme se trochu uklidnily, museli jsme se vrátit. Už nás - teda tetu - tam postrádali. Teta mi dala papírový kapesníček, a musela mezi lidi. Já ale měla jiný směr - molo. Tam si budu moct srovnat to všechno v hlavě. Začalo poprchávat, ale mě to nevadilo. Sedla jsem si, a opět si dala nohy na schůdky a hleděla do vody, která byla pokryta chmýřím.

Vypadala trochu jako noční obloha. U toho jsem si dávala věci dohromady, a snažila se udělat si názor na babičku. Na mě je hodná, v pohodě, ale na dědu a ostatní je hnusná. Žmoulala jsem ten kapesníček, a druhou rukou držela svůj modrý amulet od mamky. Dala mi ho na moje třinácté narozeniny. Nosím ho pořád. Pro štěstí. Ale zatím mě žádný štěstí nepotkalo. Po chvíli se začal zvedat vítr. Bouřka s černými mraky přicházela blíž a blíž. Rychleji a rychleji. Když poprvé zahřmělo a objevil se blesk,
můj modrý amulet se rozzářil. Vykulila jsem oči. „Co to?" řekla jsem si tázavě a hlavně udiveně. Nevěděla jsem, co se děje. Amulet jsem vzala do rukou a prohlížela si ho. Vítr byl silnější a silnější. Všude kolem mě lítalo chmýří z vysokého topolu na druhém břehu.

Blesky byly všude po obloze. Hřmělo tak hlasitě, že jsem ani neslyšela hudbu z oslavy. Jenom jsem patrně zaslechla, jak mě rodiče volají, abych se šla schovat. Jo, jsou dost hlasití, když se pořádně opijou. Ale mě tam něco nutilo zůstat. Potom utichli, a já jsem slyšela jenom hlasy v mé hlavě. Na druhém břehu jsem viděla, jak tam jde hádající se mladý pár a před nima na vodítku nádherný bílý pes. Asi švýcarský bílý ovčák. Neslyšela jsem, o čem se hádají, ale hádku, aniž by něco slyšel, asi pozná každej. Mávali na sebe rukama, a jejich výraz nebyl zrovna pěknej. Byli na sebe naštvaní. V tu chvíli, když byli pod tím topolem, se změnil můj život. Když všichni tři byli pod tím topolem, zahřmělo, a do toho topolu udeřil blesk. Můj amulet pořád zářil. Ale to už mi bylo v tu chvíli jedno! Topol pomalu začínal hořet a padat. Myslela jsem, že spadne do řeky, ale mýlila jsem se. Hořící topol padal přímo na mladý udivený pár a na vyděšeného pejska. Pár aniž by se podívali na jejich psa, běžel směrem, odkud přišel. A pejska tam nechali. Když se snažil utéct, zamotal se do vodítka, spadl na zem, a naposledy zavyl. Hořící topol spadl přímo na něj. Pár už byl dávno pryč. Nahrnuly se mi slzy do očí, neměla jsem slov. Bez váhání jsem skočila do řeky, a plavala na druhou stranu. Bylo to hrozný. Voda byla ledová, ale já měla jediný cíl - zachránit pejska. Úplně jsem zapoměla na oslavu, rodiče, tetu, dědu, babičku a na všechno, co se nacházelo na břehu za mnou. Amulet na mém krku nezhasl ani pod vodou. Semtam o mě zavadila nějaká ryba, nebo jsem se otřela o řasy a jiné vodní rostliny, ale to mě nerozhodilo. Konečně jsem se ocitla na druhém břehu. Přede mnou byl spadlý hořící topol. Běžela jsem blíž. Něměla jsem strach. Jediné, o co jsem se bála byl ten chudák pod tím topolem. Amulet nezhasl ani v horku. Vůbec jsem na nic nemyslela, a vešla do ohně. Nic mě nepálilo. Jako by mě ten amulet chránil. Prodírala jsem se větvemi zalitémi ohněm a brzy jsem našla ležícího pejska. Naštestí na něm nebyl ani plamínek. Jenom byl trošku od krve, asi jak spadl. Vodítkem škrcený taky nebyl. Takže byla šance na jeho přežití. Vzala jsem ho kolem krku, a s těží táhla ven z hořící koruny topolu. Všude kolem nás byl oheň a padající větve. Jelikož má topol úzkou korunu, tak jsme byli z toho ohňového bludiště brzy venku. Vzdálila jsem se od tý tragédie, co tam byla uprostřed cyklostezky. Položila jsem pejska na krajnici, a sedla si k němu. Nejsem žádnej veterinář, abych věděla, jak na tom je, ale jeho hrudník se hýbal. Takže dýchal. Měl jenom lehké popáleniny na boku a na zádech, trošku od krve, ale ne moc. Opatrně jsem ho začala rozmotávat z vodítka. Byl večer, a tak na tý cyklostezce nikdo nejezdil. Což byla škoda, mobil u sebe nemám, abych zavolala pomoc. Když topol pomocí deště uhasl, amulet zhasl. Udiveně jsem se na něj podívala, ale nedívala jsem se dlouho, protože jakmile jsem si lehla do trávy vedle pejska, usnula jsem...