Ester se život hroutí před očima. I přesto, že jí je teprv 13 let. Ani její modrý amulet od matky jí ke štestí nepomáhá. Ale jednoho dne se staně něco, co Ester obrátí život naruby...
Za slunečného rána mě vzbudila mamka: „Esterko, jsi v pohodě?? A co se stalo? Kde jsi včera večer byla?? Hledali jsme tě!” Rozespale jsem si sedla, promnula oči, a rozhlížela kolem sebe. Když se moje oči zastavily na místě vedle mě, naskočila mi husina. „Proboha...” šeptala jsem, „To nebyl sen!” „Co? Co nebyl sen?” ptala se mamka. Ukázala jsem na toho pejska. Pořád dýchal. Mamka vykulila oči, a já jí začala všechno vyprávět. Nejdřív tomu nechtěla uvěřit, ale potom mi věřila. Ví, že se mi věřit dá. Nemohla jsem tomu uvěřit. „A... A kde je táta?” ptala jsem se. „Ještě spí támhle na stole,” zasmála se mamča. Uculila jsem se, a ustanovila, že pejska vezmeme ihned na veterinu. Mamka přikývla, a šla k autu na druhé straně tý cyklostezky. Z kufru vzala bílou starou deku, do které jsme pejska zabalily, a položily na zadní sedadlo. Po cestě jsem ho hladila, a stavily jsme se ve zveráku pro psí granule. Cestou jsem si to v hlavě dávala do kupy, a snažila se tomu uvěřit. Najednou pes začal kašlat, a probouzet se. Z tašky jsem vytáhla plechovku s granulema a když pejsek otevřel oči, díval se přímo na mě. Bála jsem se, jak na mě zareaguje. Zvedl hlavu a uši, a já spatřila jeho obojek. „B-Bredy?” četla jsem. Mamka se koukla do zrcátka, a poradila mi ať mu zkusím dát ty granule. Když jsem je otevřela, a vzala do ruky jednu granuli, Bredy začal vrtět ocasem. Usmála jsem se na něj, a podala mu ji. Vzal si ji rovnou z ruky, ale opatrně, aby mě nekousl. „Ták je hodnej Bredy!” chválila jsem ho. Vrtěl ocasem, a tak dostal ještě jednu. Třetí už jsme nestihli, jelikož už jsme byli na místě. Bredy vylezl z auta sám, ale trochu kulhal. Přišli jsme do čekárny, kde si sám vyskočil na sedadlo hned vedle mě. Mamka se jenom dívala a smála se. Bredy vzorně seděl na židli, a já si prohlížela ostatní lidi a jejich mazlíky. Byl tam jeden pán, který držel chameleona. Potom tam byla taky paní s papouškem, ze kterého padalo peří. A byly tam dvě děti, který se navzájem honily, a různě běhaly po čekárně. Když se na mě podívaly a začaly se mi smát, zakoulela jsem očima. A dokonce, jedno z těch otravných děcek přišlo ke mě, a normálně mě koplo do holeně! Cukla jsem nohou a držela si ji. Mamka se na to děcko zamračila, a Bredy zavrčel. Zavrčel celkem agresivně. Ten bastard se lekl, a utekl k mamince. Ještě jsem na něj nahodila pěkně hnusnej výraz, ale to už se nedíval.
Po chvíli se otevřely dveře, a doktor nás pozval dovnitř. Bredy si poslušně vyskočil na lehátko, sedl si, vrtěl ocasem a funěl s vypláznutým jazykem. „Tak. Copak mu je?” zeptal se doktor. „Má trochu popáleniny, a spadl, protože se zamotal do vodítka,” ujala jsem se slova. Doktor začal s otázkami: „Ále! Jakpak se mu to stalo?” „Nooo... Spadl na něj hořící strom.” Doktor vykulil oči. „Proboha! To měl ale velké štestí! A kdopak je ten jeho zachránce?” „No, já!” plácla jsem se po hrudi. Mamka mi to potvrdila. „Podrobnosti, prosím.” žádal. Když jsem mu to všechno vyprávěla, mnul si bradu a přikyvoval. „Hmmm... Zajímavé... A pravdivé, ten spadlý topol jsem viděl, když jsem jel na kole do práce! A ten pár nikde?” Sklopila jsem hlavu. „Ne... Utekli a Bredyho tam nechali... Je mi z nich zle!” zaťala jsem pěsti. „Chápu, chápu. Kdyžtak zajděte na policii a všechno tam řekněte. Já vám to budu jen potvrzovat!” usoudil doktor. „Tak. Plán je, že Bredyho popáleniny ošetříme, vydezinfikujeme veškeré rány, a vyšetříme. Souhlasíte?” „Dobře, ovšem.” přikývly jsme s mamkou. U vyšetření jsme byly, a ukázalo se, že Bredymu nic není. Ani mozek nemá poškozený. Doktor mu dal injekci, po které se chvilku prospí. Jenom aby si odpočinul.
Když jsme přijeli domů, Bredy si lehl na verandu, položil si hlavu a chvíli se díval kolem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po chvilce látky z injekce zabraly, a Bredy usnul. Byl spokojený. Když jsem vešla dovnitř, táta byl pořád opilý. A řval na mamku. Dokonce ji i začal mlátit a nadávat. Řval na ni, kde byla, a kde je jídlo, a že není ničeho schopná. Koutky mi hnedka sklesly dolů, a radši jsem utekla do svýho pokoje. Potom jsem uslyšela mamčin výkřik a pláč. Jo, vím že je táta často opilý, a řve na nás, ale že by udělal tohle, tak to je na mě trochu moc. Táta držel v ruce nůž, a mamka měla pořezanou ruku. Nahrnuly se mi slzy do očí, a bezmyšlenkově jsem běžela zpět do pokoje, vzala mobil, a volala policii... Můj amulet se opět rozzářil. Pořezaná mamka vběhla do mýho pokoje zamkla za sebou. Potom se zhroutila na zem, opřela se o dveře, a brečela dál. Já zatím volala policii: „Haló??? Haló!” „Policie České republiky, mohu Vám nějak pomoci?” ozvalo se. „Ano prosím, ano!! Hlásím domácí násilí! Opilý táta pořezal mámu!! Ja-já... Nevím co mám dělat!! Pomozte nám, prosím!” „Ovšem že pomůžeme, adresu prosím,” „Praha 7, Palackého 13!! Prosím rychle!” „Praha 7, Palackého 13... Dobře, za pár minut jsme tam!”
Mamka zhroucená u dveřích, já psycho na posteli! To je skvělý, fakt... Sedla jsem si k ní, vzala papírové kapesníčky ze šuplíku, a začala jsem to mamce aspoň trošku ošetřovat. Navlhčila jsem je slinami a přiložila. Táta začal agresivně bušit na dveře. S mámou jsme se rychle a vyděšeně od šouply, a pokračovaly v ošetřování. Máma pořád brečela. Bredy naštěstí venku ještě spal. Naštěstí. Protože kdyby ne, určitě by se na tátu vrhnul a snažil se nám pomoct. Ale táta by mu tak akorát ublížil. Po chvilce zazvonil zvonek. Jenom jsme zaslechly, jak táta řve. „Nikdo není doma, běžte pryč!” a pokračoval v agresivním bušení. Došlo nám, že to je policie. „Vyražte dvěře, jsme doma!! Hlavně nám pomozte!!” brečela mamka. Policie dveře vyrazila, a vtrhla dovnitř. Táta se obrátil a šel na ně s nožem. Ti ho však srazili na zem, vytrhli mu z ruky nůž a nasadili pouta. Poté ho odvedli ven a dva z nich zůstali vevnitř. Jeden to tu prohlížel a druhý šel k našim dveřím. „Haló? Jste tam? Můžete vylézt ven! Už jsme ho zatkli!” Pomalu jsem odemkla dveře a mamka ukázala ránu. „Hmm, tohle se musí rychle ošetřit! Nasedněte, vezmeme vás do nemocnice.” „Já radši zůstanu tady s Bredym, za chvilku vy se měl vzbudit.” Policista i mamka přikývli. Když mamku naložili do auta, z baráku vyběhl poslední policista s důkazy, pytlíčky, různými štětečky a lupou. Nasedl do auta a odjeli. Doma jsem zůstala jenom já, a Bredy...
