Šance Života

Sen, či pravda?

Ráno mě probudil snad ten nejhorší zvuk ze všech zvuků - budík... Zabručela jsem, a pokusila se vstát z postele. Doplazila jsem se do koupelny abych si umyla oči zalepené ospalky, ale to jsem ještě nevěděla, že mě čeká šok. Umyla jsem si celý obličej a podívala jsem se do zrcadla. Byla tam dívka. Nebyl to normální člověk, ani nestvůra. Ale taková... Nadpřirozená bytost. Měla modré oči, modrou pleť a bílé vlasy.

Strašně jsem se jí lekla. Sáhla jsem si na obličej, a ona v tu samou chvíli taky. Dělala přesně to, co já. Když mi došlo, že to jsem já, vyjekla jsem, uklouzla na koberečku pod umyvadlem a spadla na zem. Kolem hlavy mi poletovali ptáčci. Otřásla jsem se, a jakmile si ti ptáčci všimli, že se na ně dívám, lekli se a odletěli oknem ven. Letěli do toho lesa. Koukla jsem se do tam, a zírala na mě dvě modrá úzká očka. Hned mi bylo jasné, kdo si mě prohlíží. Prudce jsem zavřela okno, a sáhla si na hruď. Ale nic na ní nebylo. Ani amulet! Prudce jsem škubla hlavou nahoru, a z okna byly v lese pořád ty oči hadí ženy. A pod nima vykoukl můj modrý už i svítící amulet. Začala s ním houpat, zlomyslně se chechtat a pomalučku i s amuletem mizet do lesní temnoty. „No nazdar! Ale jak jen mi ho mohla vzít...?" pomyslela jsem si a už jsem byla na cestě ven. Proběhla jsem kolem zrcadla v chodbě. Ale zastavila jsem se a vrátila se k němu. Pořád jsem měla modrou pleť a bílé vlasy. Povzdychla jsem si, a začala přemýšlet, jak tohle mamce vysvětlím. Ale ta nikde nebyla. Ani Bredy venku nebyl. Teď už mi to začalo být fakt divné. Můj zrak opět upoutal les. Hadí žena už tam nebyla. Rozběhla jsem se, a za mnou zazněl psí štěkot. Byl to Bredy. Počkala jsem na něj na pěšince před lesem, zatímco on ke mně vesele doklusal. Vyplázl jazyk, začal funět a vrtět ocasem. Potom jako známku toho, že mě poznal mi olízl ruku a radostně štěkl. Na nic jsem už nečekala a rychlým krokem se vydala do lesa. Bredy mě opět vzorně následoval.
Les byl temnější, než jsem si myslela, bylo vidět sotva na krok. Když tu náhle se ze tmy vynořil můj zářící amulet. Obrátili jsme směr a běželi za ním. Ani nám nedošlo, že to bylo přesně na tom místě, kde jsme potkali tu hrůznou nestvůru. Když jsme se přibližovali, na tom místě se začalo dělat světlo. Pouze tam.
Tma odkryla osobu stejné postavy, jako jsem já. Měla dlouhé hnědé vlasy, zelený kabát s kapucí a sbírala houby do košíku. Zvedla hlavu, a spatřila mě. Vyjekla, upustila košík a houby se rozsypaly. Došlo mi, že mám pořád tu nadlidskou podobu. „Neboj se mě!” uklidňovala jsem ji. „Nechci ti ublížit! A promiň... Pojď, pomůžu ti ty houby dát zpátky do košíku!”
Usmála se na mě, a zřejmě pochopila, že ji nechci ublížit.
Když jsme je vrátily, trochu jsme se představily. „No... Já jsem Ester! A nevím, co se to se mnou stalo, normálně mám černé vlasy a normální pleť...” „Wow, ok... A moje jméno je Abby, je mi třináct.”
Žasla jsem. ”Páni, mně je taky třináct!”
„Nevypadáš na to, hihi!” začala se Abby smát.
„Argh, no jo nó!” vyplázla jsem na ni jazyk.
Po chvíli povídání si Abby sundala kabát, a na její hrudi visel můj pořád zářící amulet.
„Počkat, to je můj amulet! Přesně ten tady hledám!” udivila jsem se.
„Jéj, promiň...!” řekla ustaraným hláskem a sundala si ho. „Já ho našla támhle na zemi, tak jsem ho tu nemohla nechat... Promiň, nevěděla jsem, že je tvůj, tady ho máš!” a podala mi ho.
„To je v poho, vědět jsi to nemohla. Ale jak se sem dostal...?”
„No to taky nevím!” rozesmála se.

Je strašně sympatická, moc si rozumíme. A vypadá dost spokojeně, nedokážu si ji představit smutnou.

„Jo, a tady je můj pejsek Bredy!”
„Wooow, tak ten je sladkej!” zašišlala Abby.
„A... Kde bydlíte?”
Ukázala jsem směrem na pěšinku, po které jsme přišli.
„Po támhletý cestičce, až na konci lesa je to už jen pár metrů. Vidíš tamten plot? To je náš plot!”
Zakývala hlavou, a vzala mě za ruku. „A teď ti ukážu, kde bydlím já! Pojď, za mnou!” houkla a rozběhla se opačným směrem. Já se snažila běžet stejným tempem jako ona, abych se nepřerazila. Bredy nás poslušně následoval.

Po překročení potoka jsme dorazily k malé dřevěné chaloupce na malé kamenité mýtince.
Pustila mě, roztáhla ruce. nadechla se a hluboce vydechla. „Doma... Co je lepšího, než být doma?” „Nic...” zareagovala jsem s úsměvem. Abby se na mě otočila a usmála se. „Tak pojď,” pobídla mě, „ale pozor, jsou tu zmije!”
V ten moment mě zamrazilo. Otočila jsem se, jestli mě náhodou "někdo" nesleduje. Naštěstí tam byl Bredy, který se vrátil k potůčku, aby se napil. „Tak kde jste vy šneci?” posmívala se Abby už u chaloupky. „Héj! Já ti dám, "šneci"! Bredy, pojď, ukaž, že nejsi šnek!” začala jsem se řechtat. Jakmile Bredy zaslechl své jméno, zvedl uši, v zápětí i hlavu, otočil se, štěkl, a rozeběhl se k chaloupce.
Tentokrát jsem ho následovala já. Bredy ihned obsadil lavičku na verandě, a rozhlížel se kolem sebe. „Bredy, dolů!” napomenula jsem pejska, protože mi to přišlo neslušné. „Jen ho tam nech, vždyť je tak hodný!” rozplývala se nad ním Abby. „Dáme mu za to něco k jídlu, ok?” nabídla.
Souhlasila jsem, a vešly jsme dovnitř. Bylo to tam malé, ale útulné. Abby se postavila k lednici, a začala přemýšlet, co by Bredymu nabídla. „Stačí jenom nějaký granule.” snažila jsem se skromně poradit. „Ne! Nic normálního!” zamítla Abby.
„Už vím! Uvařím mu sestřenčinu speciální gurmánskou salámovou kašičku!” Udivila jsem se. „Wow... Taky chodíš na kroužek vaření?” „Ne, to mám od sestřenky z Anglie. Taky mají pejska, jako ty. Jak jsi k Bredymu vůbec přišla? Dárek?”
A teď jsem nevěděla, co mám říct. To, co se stalo, by mu sto procentně neuvěřila. „Haló, jsi tu?” naléhala Abby.
„Ehm... Mnoo...  Víš, to je na dlouhý povídání... Pojďme změnit téma.” navrla jsem. „A ty žiješ sama? Nebo... Kde jsou vaši?” „Máma není...” řekla sklesle. „Zemřela při mým narození... při porodu.”
Poznala jsem, že jsem měla radši držet jazyk za zuby. „A táta?” podotkla jsem.
„Táta je na lovu, je to myslivec. Na lovy jezdí každý den, takže ho skoro ani nevidím...

Já se ze sebe zblázním! Že jsem radši nemlčela!

„Aha... Tak to je mi líto,” špitla jsem. Abby zničehonic zvedla hlavu, a její smutek byl pryč. „Ale táta říkal, ať na tohle radši nemyslím.” a pokračovala ve vaření.

Asi po deseti minutách byl kašičkivý psí pokrm na světě.

„Vypadá to trochu jako ovesná kaše!” dělala jsem si legraci.
„Já nemůžu za to, že je ten salám tak světlý!” smála se Abby.
Donesly jsme to Bredymu, který se do toho hned s chutí pustil.
„Chutná mu to!”
„Jo? Super!” jásala.
„Pojď dovnitř, už se začíná stmívat,”
„Můžeš přespat u nás, jestli chceš?” nabídla Abby.
„O-”
Už jsem chtěla říct "ok", ale hned mi došlo, že jsem úplně zapoměla na mámu! Určitě už mě někde shání!
„Vlastně ne!”
Abby se lekla.
„Co? Proč ne?”
„Máma! Určitě už je strachy bez sebe! Musím běžet! Bredy, pojď honem!”
Bredy se olízl, skočil z lavičky, a běžel napřed. „Tak čau...” řekla Abby zmateně a zároveň smutně. Chtěla jsem seběhnout ze schodů u verandy, ale blbě jsem došlápla, a svalila se po schodech na zem. Bolelo mě celé tělo. Ještě jsem slyšela Abby, jak říká, ať vstavám, že musíme jít... Počkat... Ale kam jít?