Ester se život hroutí před očima. I přesto, že jí je teprv 13 let. Ani její modrý amulet od matky jí ke štestí nepomáhá. Ale jednoho dne se staně něco, co Ester obrátí život naruby...
„Ester, jsem doma!” vzbudila mě mamka vesele. „Co?? Ty-ty jsi tu? Jo a jo, ahoj mami! Tak co ruka?” „Jo, je v poho. Jenom mi to obvázali, jinak žádnou žílu přerušenou nemám.” „Super,” ale potom mi klesla hlava, „A... A co táta?” Mamka též sklopila hlavu: „No... Jelikož se domácí násilí opakovalo, a tohle byl vrchol, ujistili nás, že už a náma bydlet nebude...” „Aha... No... A kde teď je?” „Ve vězení. Až ho za deset let pustí, dají mu pokoj na ubytovně.” „Aha. No... Ale ber to z tý lepší stránky! Už nám neublíží! Hlavně tobě...” snažila jsem se rozveselit mamku. Mamka se usmála. „Ty jsi moje hodná holčička, Esterko...” objala mě. Objetí jsem ji oplatila. „A měla moje holčička oběd?” „Jo, měla!” plácla jsem se po hrudi. „A copak si dala za delikatesu?” usmála se mamka. „Žádná delikatesa, jenom taková normálka.” „A co Bredy?” „Ten měl se mnou!” zasmála jsem se. „A když už je řec o Bredym, nejdem do toho zveráku koupit ty věci pro něj?” „No jasně,” plácla jsem se po čele, „Ty věci! Tak to jó, jdeme! Bredy, pojď! Jdeme ti koupit věci!” Bredy vesele štěkl a následoval mě. Když jsme se ocitli na zahradě, zadívala jsem se na ten les. Při tom pohledu mi v hlavě zněl ten odporný zlomyslný smích tý nestvůry... „Tak Ester, jdeme! Děje se snad něco?” popoháněla mamča. „Umm... Neee, nic, vše v poho, už jdu!” „Tak ale honem! Za hodinu zavírá!” Na ten les už jsem se radši nekoukla. Ještě by tam byla... Ale můj modrý amulet nesvítil. Takže v pohodě. Asi svítí jenom, když se něco děje. Něco důležitého. Třeba když byl život Bredyho v ohrožení, tak se rozsvítil... A chránil mě... To samý u mamky. A u tý nestvůry... Asi nikomu o život nešlo, jenom to bylo něco důležitého... To moje přemýšlení mi trvalo celou cestu, takže jakmile jsem se rozkoukala a vyplula ze své mysli, byli jsme před zverákem. Naštěstí zvířata mohla dovnitř. Vešli jsme tam, a kolem nás se všude proplétala vůně novoty, a všude bylo plno věcí. Hned jsem se rozběhla mezi regály plný míčků. Bylo jich tam tak moc! Vůbec jsem nevěděla jaký vybrat. Ale Bredy měl hnedka jasno. Přiběhl k regálu, a vzal jeden z nich do tlamy. Pozorně mi ho dal až do dlaně. Usmála jsem se, a šla k mamce. Hodila jsem jí ho do tašky, a běžela do miskového oddělení. Takhle jsme tam pobíhali, a nakonec z toho vznikla dost pěkná psí souprava.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsme odcházeli, Bredy vypadal hodně šťastně. Po cestě domů se můj amulet znovu rozsvítil. Začala jsem se rozhlížet kolem, co se děje. Najednou se můj zrak zastavil na dvou lidech před náma. Mladý, povědomý pár. Jo... Byl to ten pár, který tam chudáčka Bredyho nechal. Jakmile ta holka Bredyho spatřila, poznala ho, a rozběhla se směrem k nám. „Bredíku, ty můj miláčku, kde pak jsi byl? Panička o tebe měla véliký strach!” „Ale ale ale,” zastavila jsem ji. Holka se na mě nechápavě podívala. „Jaký "ale ale ale"? Vždyť je to můj pes! Vraťte nám ho!” začala hádku. „Nikdy!” sykla jsem. „Vám snad přijde normální ho nechat pod hořícím stromem?? Lidi, vy jste se fakt zbláznili! Kdyby nebylo tady Esterky, ten chudák by umřel!” bránila mě mamka. „No to je jedno!” odfrkla drze ta holka, „Bredy je můj, a taky můj bude!” „Jo? Takže vám je jedno, že "váš" pejsek málem umřel??” dodala mamča. „Nechte ho bejt, chudáka! Vždyť je úplně nešťastný! Ani nepoznáte, že je pejsánek nešťastný, viď Bredíku?” Když se k Bredymu přiblížila, začal vrčet. Ona se na nás nechápavě podívala. „Co jste mu provedly?? Vždyť... Vždyť vrčí!” Já se na ni usmála. „Zachránily jsme ho, a nenechaly ho napospas smrti!” Holka se na nás zamračila. „Tak a dost! Tohle se bude řešit s policií, dámy! Zítra v deset hodin ráno před radnicí! Jestli tam nedorazíte, pro psa si přijdeme osobně! I s policisty!” vyhrožovala nám. „No vždyť jo! Přesně tohle jsme chtěly s policií taky řešit, to je ale náhoda, že jo?” prohlásila jsem v klidu. Holka si klekla k Bredymu, ale ten se naježil, a agresivně na ni štěknul. Holka se lekla a vyskočila. Potom nás probodla pohledem, otočila se, vzala jejího vyděšeného kluka stojícího opodál za ruku, a rozzuřeně oddupala pryč. Ještě jsme patrně slyšeli, jak sykla: „Neboj zlato, Bredy bude náš!”
Máma zakroutila hlavou. „Neboj, Esty, Bredy bude NÁŠ!” mrkla na mě. „A teď se jde domů! Chceš vařit večeři?” „Ne, díky mami. S Bredym vyzkoušíme nové hračky, že ano Bredy?” zasmála jsem se. Bredy vesele štěknul jako že souhlasí. Když jsme dorazili domů, mamka šla hned vařit. Já s Bredym jsme zůstali na zahradě, a přetahovali jsme se o novou přetahovací provazovou Bredyho hračku. Když Bredy pořádně zaťal zuby a zatáhl, dokonce mě shodil na zem. Já se začala smát, a přetahovala se s ním i v leže. A aby to bylo fér, lehl si taky. Potom Bredy odběhl, a přinesl míček. Jakože je připraven na aporting. Když jsem se zvedla, před sebou jsem viděla Bredyho. Za Bredym plot, a za plotem ten les. Už se stmívalo, a můj amulet znovu začal zářit. Teď jsem ze začala fakt bát... Koukala jsem přímo do toho lesa. Něco mě nutilo se tam dívat dál, a neuhnout zrakem. Začalo se z něho ozývat hadí syčení, a po chvilce i byly ve tmě vidět i úzké modré oči té hadí ženy. Dívala jsem se přímo na ni, začalo mě mrazit. A ona dychtivě toužila po mým amuletu, úplně to vyplývalo z těch vhladných hadích očí. Potom se začala tiše smát, a pomalu mizela. Bredy si ji všimnul, a začal vrčet. Ale ne na dlouho. Už zmizela ve tmě. A amulet taky zhasínal.
Když amulet zhasnul, a ta odpornost v tom lese zmizela, uslyšela jsem mamčino volání na večeři. Jako na zavolanou. Dala jsem Bredymu gesto, ať jde taky. Po večeři jsem se šla osprchovat, a sednout si k mamče a koukat na telku. Zrovna (jaká náhoda!) tam dávali dokument o mystických bytostech. Ovšem, že mezi nimi byla i hadí žena, ale na obrázku nevypadala tak hrůzostrašně jako v tom lese. Ale stejně mě to rozhodilo. Mamka si toho ovšem že všimla. „Drahoušku, jsi v pohodě? Nemám to přepnout? Jsi nějaká vyděšená...” „Uhm... Ne... To né... Já... Jo... Jo jsem v poho... Ale přepnout to můžeš!” „Dobře... Jo a... Dneska jak jsme potkali ten pár... Tvůj amulet nějak začal světélkovat... Nevíš náhodou, co to bylo?” A sakra... Viděla to! Ughhh, musím se z toho nějak vysekat! „Có? Né, tó né... To nic nebylo!” Mamka se na mě přísně a zároveň tázavě podívala. „Ehm... Asi jenom odlesk od sluníčka... Jo! Byl to odlesk!” nahodila jsem falešný úsměv. Musela jsem se tomuhle tématu vyhnout. A jak jinak, než už jít spát! Stejně musíme zítra na tu policii. „Eh, heh, no nic... Tak já už radši půjdu na kutě, oukej? Dobrou mami!” dala jsem ji letmo pusu na tvář a letěla do pokoje. Dala jsem si mobil na nabíječku, přečísla se, napustila vodu z koupelny do skleničky, zhasla a doslova vletěla do postele. Když jsem se uvelebila, dveře se otevřely, světlo se znovu rozsvítilo, a objevila se mamča. Sedla si ke mě na postel a nahodila vážný výraz. „Tak... Co se tady děje?” „Mnooo... Nic! Co by se tu dělo?” dělala jsem nicnetušící. „Ale no ták, Esty...” zakroutila mamka hlavou. „Co se děje?” „Mami, nic se tu neděje, všechno se v pořádku, ok?” „Hmm... No dobře... Už tě nechám spát, zítra jdem na tu policii už v deset ráno. Oběd už nestihneme, takže asi zajdem do nějaké restaurace poblíž, souhlas?” navrhla mami. „Souhlas!” usmála jsem. Mamka mi úsměv oplatila, dala mi pusu na čelo, objala mě, a odešla. Poté nastala pro mě noc a já zavřela oči a usnula...
