...klidem. „Roztáhněte nohy." Bože, ne. Ne... „Roztáhněte nohy, děvče, no tak. Zvedněte kolena. Stehna od sebe. Je to jednoduché." Bylo nemožné netřást se. „Já-" „Udělejte to." Snape pouze naklonil hlavu na stranu a studoval ji. „Nebo to udělám za vás." Ne. Ne jeho ruce. Hermiona věděla, že nakonec se jí dotýkat bude - viděla mu to na očích, v tom, jak se mu svíraly a rozvíraly prsty - ale nedovolí to dřív, než bude muset. Zhluboka se nadechla, zvedla stehna, roztáhla je a položila chodidla ani ne třicet centimetrů od sebe. Snape si odfrkl. „Dál od sebe, Grangerová. Vy víte, co chci." Ach ano, co Snape chce, bylo očividné. Dál. Dál od sebe, aby viděl... Srdce se jí bolestivě sevřelo a posunula chodidla dál, až byla před Snapem dočista obnažená - až na sobě cítila téměř neexistující vánek sklepení, až cítila, jak pohlcuje její teplo. „Dobře." Snape se zdál přikovaný, oči černé a nehybné. Ústa měl pootevřená, jako by se dokázal nadechnout její vůně. „Použijte ruce." Hermiona na něj šokovaně zírala. Cože právě řekl? Když zůstávala bez hnutí příliš dlouho, Snapeovi došla trpělivost. „Řekl jsem použijte ruce, Grangerová." Ušklíbl se na ni. „Masturbujte. Určitě máte alespoň matnou představu, o čem mluvím. Nebo jsou nebelvírští takoví svatoušci, že se ani důvěrně neseznamují s vlastním tělem?" Zrudla a pokusila se nemyslet na noci, které strávila pod peřinou s prsty v kalhotkách - nebo jak jí to párkrát udělal Ron a ona tlumila svoje tiché vzdechy na jeho rameni. Ale na to teď nechtěla myslet, nechtěla to špinit; tohle je zvrácené, co jí Snape provádí, k čemu ji nutí. Ani trochu se to nepodobá tomu, co má s Ronem. Hermiona se dlaní lehce dotkla svého ochlupení, jehož ne tak docela jemnost ji svým kudrnatým teplem podivně uklidňovala; byla rozhodnutá tohle překonat, i kdyby musela předstírat, že ji Snape nepozoruje, nesleduje, jak jí její ruka putuje mezi nohy. „Ano..." Snape byl teď trochu červený a lehounce pohnul rukou, jako by se po ní chtěl natáhnout. Zastavil se. „Roztáhněte se pro mě. Doširoka a hluboko." Roztáhněte se... Och, vůbec o tom nechtěla přemýšlet, nebo o tom, co to znamená, nebo co bude následovat - tak do sebe prostě strčila dva prsty a kousla se do rtu, když ucítila, jak do sebe proniká a když jí náhlé horko dosáhlo až ke kloubům. A pohltilo ji. „Řekněte, jaký to je pocit." Snapeův hlas se teď zněl trochu zhruble a Hermiona ho takovýhle nikdy neslyšela; byl vždycky hladký, bez jediné vady, povýšený a ve všech směrech odporný. „Řekněte mi, jaký máte pocit kolem prstů." Hermiona polkla. V hlavě měla prázdno; nevěděla, co myslí, co chce... To na ni nemohl prostě vlézt a - „Tak mluvte." Zavrčel a Hermiona se mu odvážila rychle podívat do obličeje a viděla, že se ty černé oči znovu zúžily a třpytí se jako v horečce. Co cítí. Kolem prstů. „Horko," dostala ze sebe a nenáviděla přitom, jak se jí chvěje hlas. „Mokro." „Mokro," zopakoval Snape a přistoupil blíž, oči stále upřené mezi její nohy. „Ovšemže." Olízl si rty a Hermioně se z toho, vlivem čehosi, čemu nechtěla rozumět, prsty uvnitř zkroutily a samy sobě navzdory se jí zvedly boky. „Otevřete se, ať vidím, jak moc jste mokrá." Za tohle ho nenáviděla, nenáviděla... „Oběma rukama." Oběma. Bože - vytáhla prsty, rozhodnutá nestydět se za to, jak jsou vlhké - a pak dala dolů druhou ruku, odtáhla malé stydké pysky na stranu a držela je otevřené jako pár kluzkých dveří, jež ji odhalovaly jeho pohledu. Její pochvu. Její... její... kundu zašeptal vnitřní hlásek a Hermiona zrudla až za ušima. „Merline." Snape si teď rozepínal hábit a jeho ruce se téměř rozjímavě loudaly, a to bylo tak strašidelné, že Hermiona skoro zapomněla, jak ponížená se takhle odhalená a zranitelná cítí. „Máte představu, jak červená jste?" Hábit se se zašustěním svezl na podlahu a Snape znovu přistoupil blíž. „Červená karkulka na procházce..." Jeho krutá ústa se usmála, až příliš potěšeně, aby patřila dravci. „A taky jste mokrá, jako opravdová nebelvírská děvka. Tak mokrá, že se lesknete..." Hermiona sebou trhla a čelisti se jí zatnuly hněvem, ale to Snapeovi očividně připadalo pouze zábavné. Na sobě měl padnoucí vestu a kalhoty, ještě staromódnější, než cokoliv, co si Hermiona dokázala představit - ale způsob, jakým mluvil, staromódní nebyl a Hermiona věděla, že je bláhová, když ji tohle napadá, ale pořád ještě ji šokovalo, že učitel může takhle mluvit. Takhle myslet. Jednat - Napnula se, když byl tak blízko, že stál přímo nad postelí a shlížel na ni. Z tohohle úhlu byly vidět jen jeho tvář a ruce, a zvlášť jeho ruce vypadaly neobvykle velké, kostnaté a hrozivé a lehce nažloutlé proti bílým, naškrobeným manžetám jeho košile. Najednou se jí těžko dýchalo, jak na ni dopadla realita toho, k čemu dojde - a zírala na ty ruce jako hypnotizovaná, jako by se neodvažovala podívat se jinam, jako by se chystal rozsápat ji, kdyby je spustila z očí. „Ano, dívejte se na mě," zašeptal a Hermiona neměla čas přemýšlet, kdy nebo jestli si zul boty, protože se matrace prohnula, když se nejprve jedno a pak druhé černě oděné koleno usadilo na posteli přímo před ní. Mezi jejíma nohama. „Ne..." Hermiona zjistila, že se chvěje, a když se jí jedna ruka dotkla na stehně, tolik se lekla, že nohou trhla stranou. „Ležte klidně." Ruka ji znovu chytila a přitáhla její nohu zpátky - teď hrubá a ne tak opatrná jako poprvé. „Kde je ta vaše odvaha, kterou se tak honosíte?" Sklonil se, aby ji políbil na koleno, a otevřel ústa ke kousnutí. Jemnému. „Když nebudete spolupracovat, Grangerová, vždycky vás mohu spoutat - ale to pro vás bude znamenat víc bolesti, to slibuju, a mnohem víc..." Sklonil se ještě níž a kousl ji do stehna. „Zklamání. Pro mě." „Neřekla bych, že vás to zklame," odsekla Hermiona, než se dokázala zastavit - a okamžitě ztuhla strachem, že ji udeří, že jí ublíží, jak toho jistě byl schopen. Rukama se přestala roztahovat a rychle je zvedla a překřížila, aby se chránila před ranami - ale Snape se jen odtáhl, zuby vyceněné a rty zkřivené úsměvem, který se spíš podobal zavrčení.
