Ill-time For Love [POZASTAVENO]

10.

Pohled Newta

Světlo. To bylo to jediné co jsem uviděl. Hromady a hromady zabijáckého světla deroucího se do mých očí. Ani ruka kterou jsem si dal před oči, ani cíp prostěradla stažený přez celý můj obličej toto světlo nedokázal zastavit. Horko se na mě valilo ze všech stran. Bylo všude a pod mojí plachtičkou už začínalo být nedýchatelno. Pomalu jsem nadzvihl cípek prostěradla, abych se porozhlédl po krajině. Pohled mi ale nedal nic, než další beznaděj. Kolemdokola nic. Jen suchá písčitá vypráhlá prérie. Vlastně ani prérie to nebyla. Bylo to spáleniště. Ten název k tomu seděl úplně přesně. Jen ta kamenitá suchá země vypadala žíznivě. Nekonečná rovina se táhla někam za obzor kde ji čeřil horký vzduch. Skvěle...vážně vážně skvěle.
Chtěl bych něco říct. Nějak si zanadávat, aby se mi ulevilo, ale bojím se že bych jen zjistil, jak moc mám vyschlo v puse. Jak moje ambice na přežití mají stejné procento úsměšnosti, jako zdejší pouštní květiny.

Mimochodem, žádné květiny tu už dávno nerostly.

Pohled Isabely

Po chvíli za námi přišel Minho a řekl nám, ať po dvojicích pomalu vylezeme ven.
Aris byl vedle mě celí nesvůj. Popravdě? Nedivila jsem se mu. V labyrintu to neměl jako jediný kluk nejlehčí a já jsem mu tam v některých chvílích taky neudělala zrovna "ráj na zemi". I když, kdo by z takového místa kdy zvládl udělat ráj na zemi?
Teď tu byl ale Aris jediný, kterého jsem znala natolik, abych mu mohla alespoň z poloviny důvěřovat. Ani Newt neměl 100% důvěru. Newt byl kapitola sama o sobě. Působil na mě tak specifickým dojmem, že jsem ho nikam nedokázala zařadit. Byl mi příjemný? Ano, ale to bylo nyní všechno. Nic víc si teď ani nemůžu dovolit. Ne teď, když jedinou mojí starostí je udržet se 24 hodin na živu a zítra ráno až se probudím, budu mít spoustu práce s tím, abych přežila i tenhle den a ten další a další. Nic takového jako ztrácení hlavy kvůli klukům nepřiladalo v úvahu.
Měla jsem příliš nabytý program.

Když jsme se vyšplhali z podzemního tunelu, oslepla jsem snad ještě víc, ale jen na chvíli, protože mě zajímalo co uvidím okolo. Moje očekávání nebyla velká, ale tohle bylo buďto trochu míň než jsem čekala a nebo toho bylo nadmíru mnoho. Z pohledu na pustinu přede mnou mi vyschlo v krku. Kolem se motali pod prostěradli schovaní placeři omámení horkem. Někde úplně na kraji stál vysoký blonďatý ustrnulý chlapec a pozoroval písčitou scenérii jako v transu. Když se otočil, v jeho očích jsem nezahlédla ani náznak těch chlapeckých jiskřiček, které se mi na něm tak líbily. Pohled měl přesně tak vyprahlý jako okolní prostředí. A snad by mě ten pohled i děsil, kdyby ho měl někdo jiný, ale on se ho dokázal zbavit stejně tak rychle, jako dokázal nahodit falešný úsměv. Ale nyní žádné falešné úsměvy nepřicházely. Nyní se zmohl jen na nakrčení čela a prudké zamrkání. Byl zklamaný, to jsem poznala.

***

Nakonec nám Minho řekl, že budeme prostě pokračovat na sever, protože nic jiného se dělat nedá.
A měl pravdu. Co jiného? Hory nám před nosem nevyrostou a jestli měli někde být, tak na severu za končícím horizontem. To bude dlouhej výlet.
Rychlejším krokem jsme šli po dvojicích pod prostěradli a mě už začalo to trapné ticho co vyplňovalo prostor mezi mnou a Arisem lézt na mozek.
Šmarjá! Kluku, tak něco řekni, nebo na mě jen tak blbě nečum!
Začnu v hlavě hledat věci o kterých bychom se mohli bavit. Tedy celou dobu bylo jasné o čem bysme se mohli bavit, ale já zatím neměla dostatek kuráže na to, abych to před ním vytasila.
Už nemělo smysl to dusit. Evidentně půjdeme ještě dlouho a stejně by na to přišlo. Připomíná mi to už jen tím, že je vedle mě.
„Chybí ti někdy?"
Překvapeně na mě trhne pohledem.
„Cože?"
„Jestli ti chybí. Myslím naši skupinu."
Bylo vidět že se rozmýšlí, zda ještě odpoví.
„Jo." Dostal ze sebe.
„Samozřejmě že mi chybí. Tobě snad ne Isabel?"
„Ale jo...Proto sem se na to ptala. Myslím na ně. Hodně. Mám pocit, že z toho zcvokatím."
„Myslíš že..." Nedokončil větu.
„Co?" Pobídnu ho.
„Myslíš, že jsou na živu?"
Trochu se mu bojím odpovědět. Arisovi mohlo být tak patnáct, ale v mých očí byl stále ještě dítě. Mnohdy jsem se za to kárala, ale bála jsem se o jeho duši, která mi připadala křehká jako papír.
„Vím to. Určitě jsou. Nejspíš mají někde nějaký podobný úkol."
„Jak to můžeš vědět?"
„Prostě vím." Řekla jsem úsečně. Možná až příliš úsečně. Vypadalo to, že pro Arise rozhovor skončil.
„Arisi?" Chlapec zdvihl hlavu.
„Jen chci abys vědě...totiž" vzdychnu si. Leze to ze mě jak z chlupaté deky.
„Ať bylo v labyrintu cokoli, tady se na mě můžeš spolehnout, jasný? Jsem s tebou ať se děje cokoli. Pořád ti věřím víc, než některejm těm čónům."
...
„Díky." Vylezlo z něj nakonec. To mi zatím stačilo.
„Rádo se stalo."
Pak už bylo jen ticho.