Ill-time For Love [POZASTAVENO]

11.

Hola! Je tu další kapitola:) Ze začátku se chci omluvit, že tak dlouho nevyšla další kapitola, ale známe to. Konec školního roku a nezbývá nám čas na to, co doopravdy chceme:/ Navíc jsem tuhle kapitolu už měla jednou napsanou, ale nějakou záhadou se mi smazala a já ji musela po paměti přepisovat:D Naštěstí jsem se k tomu dnes dokopala, jinak by mě jistí lidé druhého dne ukamenovali (oni dobře vědí, koho myslí;)). Nakonec mi z toho vyšla taková kapitolka, kde má Isabel trochu víc sentimentu, ale nemůže přeci vyváznou bez nějakýho toho mindráku:D Radši už mlčím a nebudu zdržovat od příběhu soooo...užijte si kapču! :))

Pohled Isabely

Nemůžu dýchat.
Jediné co si teď uvědomuju.
Prokrista vždyť já nedýchám!
Nevím kde jsem, co se děje, jak jsem se sem k čertu dostala ani kde sehnat kyslík, který mi teď tak moc chyběl. Ani nevím co mou ztrátu vzduchu zapříčinilo. Nevím nic.
Rozhodnu se odlepit ruku od těla a máchnout s ní po éteru.
Já se...topím?
Vznášela jsem se v nějaké neprozkoumané stojaté tekutině ,která si mým tělem pomalu otáčela. Pomalu jsem ani nevěděla, jestli jsem hlavou vzhůru nebo naopak. Tělem mi cukala narůstající panika a já se rozhodla zamířit k hladině oné kapaliny...
Ale to by nejdřív nějakou hladinu musela mít. Namísto na hladinu jsem nataženýma rukama narazila na svrchní slyzkou želatinovou stěnu.
Ne,To ne...
Zběsile začnu slepecky šmátrat rukama okolo sebe, abych zjistila, že tyto hradby z matlavého sekretu lemují kolem dokola můj stísněný prostor.
Jsem tu uvězněná
V plících mě začne pálit ozývající se nedostatek kyslíku. Já tu přece neumřu! Ne! Ne teď...
Pokusím se pootevřít oči, abych svoje vězení prozkoumala byť zakaleným pohledem.
S pomalým povolováním víček na mě začne doléhat přízračně zelené světlo.
Jen co se mezi víčky objeví malinká škvírka, hned je zase tisku prudce k sobě.
Dohajzlu! Proč to tak zatraceně štípe?
Ne, oči rozhodně otevírat nebudu. Čekám, až se mé zornice uklidní a štiplavý pocit odezní, ale nic takového se nestane. Naopak začnu vnímat, jak mě začínají neskutečným způsobem svrbit končetiny. Svrbění se přelévá po celém těle a chvíli mě nechá se zmítat v bolestných křečích, než se mi uhnízdí přímo na hlavě. Se zásahem bolesti mi vystřelí okamžitě ruce k hlavě a pevně ji sevřu v marné snaze svrbení vytlačit z lebky.
Pane bože, ta bolest!
Celá se smrsknu do klubíčka, tisknouce kolena co nejvíce k hrudi a rukama stále obmotanýma kolem své třeštící hlavy.
Musím se odsud dostat. Prostě musím.
Odtáhnu jednu nohu od těla a co nejvíc se napřáhnu a kopnu.
Želatinová zábrana mi ji vrátila jako bumerang.
Znovu! Kopám a kopám a kopám. Tam a zpátky, tam a zpátky.
Nic. Jen mi dál dochází kyslík a v krku mě štípe o to víc.
Uvolním všechno svalstvo a vydám se na pospas žíravé tekutině, když v tom mi něco v návalu proudu zavadí o stehno.
Nůž.
Okamžitě šátrám po mém boku, abych uchopila svoji jízdenku za vzduchem pevně v rukou. Seberu všechny své zbývající síly a seknu...
A trhám až do vysílení. Unikající proud tekutiny mě tlačí otvorem ven a já už nezabráním dopadu na tvrdou zem.
Vzduch
Hrkavě se nadechnu.
Pak následuje spoustu rychlích nádechů a výdechů ve snaze přecpat si prázdé plíce tak dlouho postrádaným vzduchem.
Když ale otevřu oči, neválím se uprostřed zeleného slyzu jak jsem očekávala, nýbrž v propoceném spacáku. Kolem mě poklidně oddychují chlapci. Úlevně vydechnu a opřu se na předloktí, abych měla lepší výhled. Nikdo kromě mě vzhůru není. Musí být časně ráno, protože za blízkou dunou už vidím mihotající se orandžové světlo. Jednu ruku zvednu, abych si z čela setřela horký pot.Měla jsem ho jako v ohni. Kdybyste mi na něj teď rozkřápli vajíčko, uvařila bych vám ho k snídani. Vedle mě se něco zacuká a tak pod sebe shlédnu. Uvidím spícího Newta se křečovitě zavřenýma očima jak sebou každou chvíli trhá a cuká. Nejspíš nebudu jediná, kdo špatně spí. Když jsem opustila labyrint, myslela jsem si, že to tím skončí. Teprve teď si uvědomuju, jaká to byla hloupost.
Vždy až si budu připadat v bezpečí, v relativním pořádku nebo doopravdy šťastná, najde si mě. Bude na mě hledět z očí mých starých přátel, uslyším ho v poryvech šumícího větru, najde si mě pomocí nočních můr.
Nenáviděla jsem tyhle noční můry,
Nenáviděla.
Ač se budu sebevíc snažit vymazat si ho z paměti, nikdy nezmizí.
A nakonec si budu vždy muset připomenout tu nechutnou pravdu.
Na labyrint se nedá zapomenout.

***

Jen co jsem se vysoukala z promočeného spacáku a přenesla plnou váhu na obě chodidla, zabořily se mé tlusté podrážky do studenného ranního písku. Ano, spala jsem v botách. Ve dne možná bylo horkem nedýchatelno, ale přez noc jsem byla ráda za každou vrstvu látky, která mi zaručovala větší procento neumrznutí. Bylo časně ráno a já si uvědomila, že se v blízké době ještě žádný z mých společníků dobrovolně nevzbudí. Proto jsem se rozhodla pro malou vycházku pro pročištění hlavy. Přesto že jsem věděla, že čistit hlavu od nevyčistitelných věcí je zbytečné, rozešla jsem se k nejbližší duně. Sápala jsem se pomalu nahoru a pod nohami mi klouzal písek, který mi na obratnosti příliš nepřidával, a tak jsem musela plně zapojit všechny svaly.
Dobře, možná jsem nelezla na dunu jen kvůli uspořádání mysli. Bylo tu něco, co jsem chtěla vidět. Východ slunce.
V labyrintu žádné východy ani západy sluncí nebyly. Bylo jen den a noc. Z mozku jsem žádnou vzpomínku na vycházející hvězdu nevydolovala, ale stejně jako u většiny věcí ve mě zůstal pocit, že je to něco krásného. Že kvůli tomu byli lidé ochotni vstávat o hodiny dřív, jen aby onen východ zachytili v plné kráse. Potřebovala jsem zoufale vidět něco krásného.
Konečně se vyškrábu na vršek písčitého kopce a prásknu sebou tak, až se mi písek dostane za oblečení. Jsem tak špinavá. Pomyslím si, když si rukou prohrábnu své vlnité zacuchané vlasy.
Upřu pohled někam do dáli, kde se ještě slunce nehodlalo vynořit zpod horizontu.
Hleděla bych tam asi do té doby, dokud by nakonec nevyšlo, ale to by mě nesměl vyrušit zvuk podrážek po klouzajícím písku. Rychle se otočím, ale namísto vetřelce spatřím Minha s rukami nad hlavou v náznaku "vzdávám se" gesta. Vydechnu zadržovaný vzduch a usměju se na něj.
„Minho, to mi nesmíš dělat." Napomenu ho.
„Omlouvám se.  Nepočítal jsem s tím, že se lekneš ještě dřív než na tebe bafnu." Řekne a ledabyle se skácí do písku vedle mě. Ždoubnu do něj kamarádsky loktem.
„Proč vlastně ještě nespíš?Frase co tu vlastně děláš?" Zeptá se.
„Už jsem prostě nemohla usnout."
„Neříkej mi, že si se ošidila o hodinu spánku jen kvůli nějakýmu východu slunce." Odtuší.
„Ne to ne." vyprsknu.
„Jen mě to zajímalo. Víš , jak to vypadá. Vlastně tebe by to mělo zajímat taky! Copak klučičí skupina měla nějaký premiový východy a západy sluncí?" Řeknu nakonec, abych si obhájila své časné vstávání.
„Ne, to vážně neměli. Jen mi přijde vtipný, že se jdeš dívat jak přichází něco, co se vší pravděpodobností může zapříčinit to, že natáhneš bačkory." Řekne posměšně.
„Neboj Minho. Bačkory jsou luxus, kterej si teď momentálně nemůžu dovolit." Zasměje se a on se taky uchechtne.
„No jo. Vás holek se jeden nezbaví."
„Já vás všechny ještě přežiju." Podotknu vědoma si toho, že je to celkem morbidní.
„To víš že jo bělásku."
V tu chvíli se ve mě všechno obrátí.
„No to snad ne! Já to věděla! Vy jste úplně stejný."
Minho na mě hodí pohled z kterého přímo čiší nepochopení a zamatenost.
„Co?" Pronese tónem který jasně říká: jsem doopravdy tak nechápavej, nebo se holky pochopit prostě nedají? Proto mu situaci začnu osvětlovat.
„Totiž, v mém labyrintu jsem měla kamarádku. Jmenovala se Edwin a už od začátku mi připadá, že jste úplně stejní. Ona mi totiž taky říkala bělásku. Bylo by skvělé, kdybyste se mohli vy dva setkat..." To poslední skoro šeptám. Ze vzpomínek se mi jen dělá smutno.
Netrvalo dlouho a na rameni jsem Ucítila asiatovu vlídnou dlaň.
„Chybí ti hodně co?" Přeruší ticho.
„Hmmmm." Zabručím a snažím se, aby to nevyznělo dotčeně.
Snad poprvé jsem viděla Minha, jak odhodil všechny hlášky a keci stranou a jenom mlčel. Vzal mě bratrsky kolem ramen a já měla pocit, že jsme staří přátelé co se znají už věčnost. Minho rozhodně uměl být dobrý přítel a já jsem tu chtěla mít přátele. On se ani neoptal a už ve mě zapustil kořeny. Na venek možná měl tu svojí masku sarkastického egem oplívajícího frajírka, ale v citlivých situacích věděl co dělat. Jak člověka utěšit. Samotnou mě to překvapilo.

Nakonec jsme mlčeli celou dobu. Mlčeli jsme i tehdy, když se první paprsky začaly sápat přez obzor a naplňovat okolí hřejivým žluto oranžovým světlem. Mlčeli jsme i tehdy, když byl žhavý kotouč napůl ze svého úkrytu a vyhříval pouštní písek na kterém jsme seděli. Ticho bylo pořád, i když ho prořezávaly zvuky sypajícího se písku ,když jsem já a můj nový přítel scházeli z duny probudit ostatní chlapce do nového dne.