Kdo s koho

Sami dva?

Do školy jsem doběhl jen tak tak. Ani jsem se nestihl pořádně upravit, kvůli toho debilního vraha, který mě musí kibicovat už i v mých snech. Je snad moje matka? A ještě ke všemu máme první hodinu matematiku. Super.

*Můžeš si spočítat, kolik lidí jsem už zabil*

Skvěle! Náš pan vrah se vrátil. Tak jak bylo v říši nočních můr?

*No... potkal jsem tam tvého otce. Prý se mu ty řezné rány ještě nezahojily a ta veliká popálenina přes polovinu tváře ho prý neuvěřitelně pálí...*

"Pane učiteli, mohl bych jít prosím na záchod?"

Rychle jsem se zeptal učitele, abych neslyšel, co dalšího udělal ON mému otci.

"Ovšem Andrew."

Zvedl jsem se ze svojí židle a zamířil si to na toaletu. Nemohl jsem to tam už prostě vydržet. Zabouchl jsem za sebou dveře od kabinky a okamžitě se vyzvracel do záchodové mísy. Stále mi v myšlenkách kolovala otcova popálená tvář, ze které se mi zvedal žaludek. Znovu jsem se sklonil k záchodu, abych mohl vyplivnout další várku blížících se zvratků, když v tom se za dveřmi kabinky ozval hlas.

"Andrew?"

No to si snad děláš srandu.

"Vypadni! Tohle jsou chlapecké záchody, Paulo!"

"Jindy bych tě nezastihla. Můžeš mi říct, co to mělo včera znamenat?"

"Já? Jak já? To ty bys mi měla vysvětlit, proč se řežeš!"

"To není tvoje věc! Každý má nějaký problém a ty ho máš zatraceně velký!"

Ano Paulo to mám. Sdílím tělo s vrahem, který mi ničí život, vyzabíjel mi rodinu, přátele, nenechá mě se ani pořádně vyspat a k tomu všemu se tě milá Paulo snaží zabít. A řežu se? Ne!

"Strč si svoje problémy někam a nechej mě na pokoji!"

Dlouhou dobu se nic neozývalo, až jsem si myslel, že skutečně odešla. Oddechl jsem si a otevřel dveře od kabinky. V tu ránu mě někdo přetáhl přes hlavu koštětem, které předtím leželo vedle umyvadla. Chytl jsem se za hlavu a bolestně sykl. Vlna vzteku se ve mě vzedmula a já nebyl na zlomek vteřiny schopen kontrolovat svoje tělo. I takhle malá chvíle však JEMU stačila k tomu, aby toho, který mě praštil, chytl za ruku a třískl s ním o podlahu.

"Au! Co děláš!"

Kdo jiný než Paula se teď válela na zemi se slzami na krajíčku a menším škrábancem na tváři.

"Tak aby bylo jasno. Zaprvé, to ty si mě první praštila koštětem, takže jsem ti to jenom vrátil a zadruhé, přestaň za mnou pořád lézt!"

"Co to tady sakra děláte!"

Ode dveří se ozval nepříjemný hlas pana ředitele.

"Slečno Alleinová co děláte na pánech? A pane Harrysone, proč před vámi slečna Alleinová klečí? Sexuální hrátky si můžete provozovat doma PO škole. Teď půjdete se mnou do ředitelny, kde vám přidělím trest!"

Já i Paula jsme na něho hleděli jako na zjevení, ale radši jsme ho poslušně následovali. Ředitel se posadil do kolečkového křesla, ruce si složil na stůl a s očima upřenýma na nás dva, přemýšlel nad naším rozsudkem. Po chvíli trapného ticha konečně promluvil.

"Až vám skončí vyučování, vy dva společně uklidíte učebnu chemie."

"Cože?"

Vykřikli jsme s Paulou oba naráz.

*Hmm... sami dva v učebně chemie? Teda se mnou a se spoustou chemikálií, různých nožíků, skla, nádob... to se těším. Ale myslím, že ten úklid pak zbude jenom na tobě.*

"Debile."

Šeptem jsem procedil skrz zuby.

"Něco se vám na tom nelíbí pane Harrysone? Dobrá. Řeknu vašemu třídnímu, aby vám ještě navíc zadal nějakou prospěšnější práci, než flirtování na záchodech. To je vše můžete odejít."

"Nenávidím tě."

Řekla Paula, když jsme se vraceli do třídy.