Naposledy

Kapitola 1

Seděla jsem na terase a houpala se v našem proutěném křesle. Ještě jsem si nějak nezvykla na to, že teďko nejsou věci jen moje a nebo někoho jinýho, teď jsou naše. Bylo asi 5 hodin odpoledne. Táta zase seděl u počítače a psal. A já se tam jen tak houpala a přemýšlela, jaký by to bylo, kdyby se tenkrát, nenarodil brácha, kdyby byla mamka naživu, nebo kdyby po Zemi ještě stále běhali dinosauři.

Je to už 7 let, ale ještě nás to nepustilo, mamka mi chybí každej den. Ale tátu to vzalo asi nejvíc.
Když byla ještě naživu, tak jí nosil každou jarní a letní neděli čerstvé kytky, ale nebyly to kytky někde koupené. Ne. Každou neděli chodil ráno k lesu na louku. Bydleli jsme v malém městečku, takže tam nejezdilo tolik aut a nebylo tolik lidí a louka byla za městem. Občas jsme chodili sním, hlavně brácha, já byla- a stále jsem,- největší spáč z rodiny a tak mě taťka většinou nevytáhl z postele, ale když už se mu to podařilo, tak to byla nádherná procházka. Rozednívalo se a louka vypadala jako z pohádky, pomohli jsme mu natrhat květiny a pak seděli na louce a koukali na východ slunce.
To je asi jeden z důvodů, proč chtěl taťka zrovna na venkov. Chtěl přírodu, louky a lesy. Napřed jsme se stěhováním nesouhlasili, ale po příjezdu sem jsme se zamilovali do zdejší krajiny. Bylo tu překrásně, přestěhovali jsme se na jaře. Jaro bylo vždycky moje nejoblíbenější roční období a asi proto se mi to tu zdálo tak krásný.

Za domem je louka a za loukou je les. Z bráchou tam chodíme často, ale les je rozlehlej a tak nás taťka vždycky desetkrát uporozňuje na to, abychom nechodili daleko-teda, pokud mu vůbec řekneme, že tam jdeme a to není zas tak častá varianta.

Z mého přemýšlení "co by bylo, kdyby" mě vyrušil Joe. Zaštěkal na kolemjedoucí auto a vyskočil mi na klín. "Copak je, Joe?" zeptala jsem se, jako bych snad čekala, že mi odpoví. Odpovědí bylo ale jen to, že se spokojeně schoulil do klubíčka a hlavu si položil na má stehna. Chvíli jsme tam jen tak leželi spolu a pak jsem slyšela, jak Tony křičí zespoda nahoru na tátu, že jde ven. Pak zamnou vyšel na terasu a sedl si vedle mě.

Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, ale já věděla, že nám to moc dlouho nevydrží a on za chvíli něco řekne. Dělá to vždycky, když je dlouho trapny ticho. I tak jsme na sebe koukali docela dlouho, ale mě to nevadilo, neverbální komunikaci jsem měla vždycky o něco radši, než něco sáhodlouze vysvětlovat, když někdy stačí pouhý pohled a všem je všechno jasný. Ale on stejně něco řekl. "Tak co? Zase přemejšlíš o životě?" Věděl, že to dělám často. "Ne." zalhala jsem. Chtěla jsem tohle téma zahnat a tak jsem se zeptala na něco jinýho "co táta?" "co asi, furt píše. Z ložnice nevylezl od oběda." "Jak jinak." Zase bylo ticho. Koukal na mě svýma hnědýma očima, vlasy mu cuchal vítr. Byl až moc dokonalý na to, aby to byl můj bratr. Vždycky byl ten hezčí a ikdyž je o rok mladší, tak překvapivě taky chytřejší.
Konečně zase promluvil. "Pojď se projít." "Kam?" "Do lesa, kam jinam." odpověděl a zvednul se. Sundala jsem Joa, kterej na mě ještě stále seděl a pracně se vysoukala z dolíku v křesle.