Zdravím. Mé jméno není důležité. Důležitý je příběh, který se mi stal před 4 lety. Až dnes jsem se odvážil vám zmínit tuto husí kůži nahánějící a strašidelnou noc. Můj příběh se stal v roce 2012. Byla typická listopadová noc. Mrzlo a plno listí, které se ještě drželo na stromech, pomalu klesalo k zemi. Foukal studený vítr. Všude bylo prázdno, nikde ani noha. Jelikož byl vítr poměrně silný, šel jsem si zapálit svoji cigaretu do nejbližší, úzké a temné uličky, kam se vítr nedostal. V klidu jsem vytáhl cigaretu a zapalovač. Vložil jsem ji do svých úst a škrtl zapalovačem. Po druhém pokusu mi plamínek vyskočil a já si mohl konečně cigaretu zapálit. Po chviličce se z druhého konce uličky ozvalo něco jako popotahování, když máte rýmu. „Kdo to může asi být?" Mumlal jsem si pro sebe a okamžitě jsem vytáhl mobil. Posvítil jsem na místo, odkud zvuk údajně vycházel. Světlo na druhý konec uličky nedosáhlo. Viděl jsem jen obrysy dvou postav. Jedna ležela poměrně nepřirozeně skrčená a druhá se krčila u jejích nohou. Většina lidí by to nechala být, ale něco mi na tom nesedělo. Co víc, ať to bylo cokoliv, moje nutkání jít blíž, vyhrálo nad selským rozumem.Přiblížil jsem se o pár kroků. Ale jakmile se světlo dostalo až k obou mužům, zjistil jsem, že postava která se krčila ke klukovi na zemi měla divné nohy, jakoby měla místo holeně a chodidel pružiny. Po malé chvíli civění na ty dva má zvědavost ale zároveň i strach narůstali. Šel jsem o 2 metry blíž a najednou chlapec, zhruba v mém věku, zvednul hlavu. Se slzami v očích zašeptal „u-utí-kej!". Druhá postava se ke mně otočila. Téměř svítivé oči a zřetelně zjizvená tvář mě na chvíli přimrazila k zemi. Jen co jsem se vzpamatoval okamžitě jsem se otočil a utíkal pryč z uličky. Zahnul jsem doprava. Běžel co nejrychleji k mému domu, pořád jsem se otáčel. V tom jsem si všiml jak něco nechutně vypadajícího a divného vyskočilo na pružinách z temné uličky. Byl to on. I když nevím, jestli se to dá nazývat člověk! V mžiku se to otočilo a skákalo za mnou. Pořád to dělalo ty divné zvuky „sssdadada". Nezpomaloval jsem. Od svého domu jsem byl vzdálený asi 100 metrů. Bylo to strašně rychlé a skákalo to skoro dva metry vysoko. Nedá se popsat, jak moc jsem byl vyděšený. Tak jsem se soustředil na toho ‚chlapa' že jsem necítil tělo. Jen jsem reflexivně běžel. Stále byla studená noc a v ulicích bylo ještě méně lidí než předtím, jde-li to, proto jsem slyšel stále se přibližující skoky té potvory. Byl jsem asi půl metru před plotem mého domu. Urychleně jsem ho přeskočil, rozrazil dveře a zamkl za sebou. Běžel jsem rychle do kuchyně, abych si vzal něco, čím bych se mohl bránit. Vytáhl jsem šuplík, rychle popadl nůž a vyběhl jsem schody. Nacvičenými pohyby z dětství jsem se okamžitě zavřel v pokoji. Slyšel jsem jen kroky a hned na to hodně hlasité škrábání na dveře, následovné rozražením. Vždy, když jsem byl malý, dělal jsem si v pokoji různé schovávačky. Tohle mi naštěstí zůstalo do dnes. Upřeně jsem přemýšlel, kam se schovat. Už jsem slyšel vrzání schodů, ale nic mě nenapadlo. Rozhlížel jsem se po místnosti, když mi do oka padla stará skříň. Nacpal jsem se do ní a zavřel ji. Hned na to, to něco rozrazilo i tyto dveře. Funělo to jako nějaké zvíře co mělo obrovskou touhu zabíjet. Stejně jako tenhle hrůzný úkaz. Prohledávalo to můj pokoj, do všeho to mlátilo. Ani té skříni, ve které jsem byl zamčený já, se jeho krvežíznivost nevyhnula. Už jsem se soustředil jen na to nedýchat a nedělat žádné prudké pohyby, které by mohly starou skříň po babičce rozvrzat. Po tom, co to nic nenašlo a hlavně já byl snad v bezpečí, že to hlavně odešlo pomalu a v klidu. Nechápal jsem to, ale už jsem sotva vnímal. Tohle byl konec. V té skříni jsem měl stále takový strach, že jsem omdlel. A v bezvědomí jsem strávil ve skříni ještě další 2 dny.
