Pokud mě teď slyšíš
Natahuji dlaň,
Abych Ti dal vědět, že nejsi sama
Hodně dlouho jsem zamýšlela, že prostě zmizím. Prostě se vypařím. Uteču před vším tím, co mi ubližuje. Uteču před láskou a před problémy. Budu žít svobodně. A moje sny se stanou skutečností. Ale nic nejde podle našich přestav, ať už myslíme na cokoliv. Ať už si přejeme cokoliv. alespoň to mě život naučil. Myslela jsem si, že jsem někdo, kdo bude mít onu svobodu. Že budu moct létat jako pták. Nebylo to tak. Už odmalička jsem byla zapřísáhlý snílek, ale pak jsem přešla k realitě. A víte proč? Protože jsem zemřela. Zemřela jsem ještě dřív, než jsem stihla cokoliv udělat. Zemřela jsem příliš mladá. Při porodu. Ano. Měla jsem přítele. Můj přítel mi dal v osmnásti dítě. Byla jsem šťastná, ale tak nějak jsem tušila, že mi to štěstí dlouho nevydrží. Dala jsem život dítět a sama jsem odešla. Moje duše tu ovšem zůstavala a sledovala jak se můj přítel hroutí do sebe. Jak se vše mění. Dívala jsem se, jak dítě dal k adopci a vzal si život. Bylo to pro mě těžké, přecijen jsem ho milovala. Milovala jsem i naši malou holčičku a aquamarínovýma očima a bledou pletí po mě. Ale můj přítel se s tím nedokázal srovnat. Nenáviděl to dítě. Neměla jsem mu to vyčítat, ale na této zemi jsem zůstala kvůli tomu dítěti. Jeho duch ne. Ačkoliv se před smrtí odvolával ke mě, ať se vrátím, nemohla jsem. Dívala jsem se do jeho zničené, uplakané tváře, když si vbral život, ale nemohla jsem nic udělat, jenom bloudit po světě.
A tak jsem bloudila se svou dcerou od jedné pěstoucké péče ke druhé, kde se bezůspěšně motala pořád dokola. Měli ji dva roky a pak ji daly pryč. Do pěti vyrůstala v dětském domově. Nemohla jsem to vydržet. Chodila jsem ji zpívat ukolébavku. Chtěla jsem jí dát najevo, že není sama. Pokoušela jsem se ji objímat nebo plakat s ní, ale pokáždé mé paže jejíj tělem prošly bez povšimnutí. To pomyšlení mě ničilo.
Ale jednoho dne se přece jen našla vlídná osoba. Mladá bezdětná dívka. Vzala si holčičku do péče. Adoptovala ji a začala se i ni vroucně starat. Byla nežná, pomáhala jí. Já jsem to celé mohla jen sledovat. Sledovala jsem různé etapy růstu své holčičky v rukou ženy, která ji pokáždé podala pomocnou ruku a zaskočila za mě i za mého přítele. Bránila ji. Utěšovala ji a ačkoliv mě nemohla vidět, věděla jsem, že cití, že tady jsem.
Po pár letech jsem si vzpoměla na jméno, které jsem ji chtěla dát. V Adopční listině bylo jiné, ale ta žena jí dala přesně t jméno. Psalo se to v dopise jejího otce. Měla se jmenovat Annabeth. To jmeno jsem si hned oblíbila. Táta to věděla a stímhle posledním přáním se rozloučil. Byla jsem šťastná, když ji tak pojmenovala a vše změnila. Jednou dokonce Annabeth pověděla o tom, že je adoptovaná. Bylo ji tehdy čtrnáct. Vyrostlo s ní krásné a chytré devče. Usmívala jsem se a brečela štěstím, zatímco ji vysvětlovala, že jsem umřela při porodu a můj otec taky nežije. Dcerku to zasáhlo, ale i přes slzy v očích prohlásila, že by nás chtěla poznat.
Natáhla jsem k ní ruku. Stála jsem přímo před ní. Tentokrát jsem se jí opatrně dotka, Uchopila jsem její ruku. Loučila jsem se s ní. Měla někoho na koho se mohla spolehnout. A ta žena byla ta pravá, i přesto, že byla na ženy. Nevadilo mi to, byla jsem šťstná, že někoho má. Nakonec jsem se otočila a pohlédla do tváře světli.bílý kužel světla mě zval, abych odešla a já jsem tak učinila. Moje dcera měla zázemí a rodinu. Už jsem tu neměla, co dělat.
I když jsem chtěla zůstat a stát se pro ni dobroumatkou. Stejně jsem odešla. Musela jsem. Byla jsem přece mrtvá a mrtví tunemají, co dělat. Už jsem věděla, že není sama a nebude.
Prosím, jen o omluvu mých chyb až bude více času tak je opravím, můžete na ně klidně i upozornit, protože je možné, že je přehlídnu. Všem děkuju =)
-Abigail-
