Eren, středně velký hnědý a trošku pohublý pes, by si nikdy v životě nepředstavil, že bude bojovat o svůj příděl jídla s malým černým kocourem.
Žil na ulici už dva roky. Vlastně od doby, kdy se ho jeho paniček zbavil. Nebylo to od něj pěkné, ale znáte lidi, umí být pěkně nepříjemní, když chtějí. A taky bezohlední a krutí. Prvních několik týdnů se živil jen zbytky s popelnic a příležitostně něčím, co lidé vyhodili z okna. Pil jen dešťovou vodu a celkově se sám potloukal ve světě, kde lidé na toulavá zvířata koukají skrz prsty. Jeho život byl těžký.
Potom narazil na jednu restauraci, kterou vlastnila starší, laskavá paní. A ač si ho nemohla vzít do malého bytečku, který byl nad restaurací, nechávala mu venku za zadním vchodem restaurace něco k jídlu. Zezačátku jen misku se zbytky, ale poslední tři měsíce to byla spíše miska s psími granulemi a ještě jedna miska s vodou.
Jakmile si našel tohle místo, všechno se stalo o něco lepší a jednodušší. Ale tohle období trvalo jen do doby, než se objevil ten drzý malý a černý kocour. Ačkoli Eren neznal jeho jméno (a ani netoužil potom ho poznat) zdál se mu kocour poněkud mrzutý a nepřátelsky.
Jednoho dne, když se Eren vracel z dlouhé procházky po městě, na něj narazil. Malý vyhublý kocour se právě skláněl nad jeho granulemi. Eren se okamžitě postavil do výhružného postoje, sklonil hlavu a zavrčel. Jeho zavrčení u kocoura vyvolalo, jen otočení a prsknutí. Pak jen hrábl packou a dál jedl. Přitom ho ignoroval. Hnědého psa to děsně štvalo. Jak si ta blbá kočka dovoluje brát mi moje jídlo?!Zavrčel a pak zaštěkal. Kocour na něj jen zasyčel. Proto se na něj pes vrhl, aby ho od jídla dostal, ale zdálo se, že kocour je na to připravený. A i když byl celkem pohublý, na síle jeho pacek to nijak neubralo. Jakmile byl Eren dost blízko, kocour se otočil a rozmáchl se. Jeho drápky zasáhly Erenův čumák celkem přesně. To bylo jejich první setkání. Naštěstí tam kocour nechal trošku granulí, když odházel. Vody se ani nedotkl. A zatímco Eren si třel bolestivý čumák a kňučel u toho, tak se černý kocour vytratil. A přestože Eren doufal, že už se tu neukáže, další den tu byl zase. A tak to probíhalo asi týden.
Jednoho slunečného dne na něj Eren narazil zrovna ve chvíli, kdy stará paní s černými vlasy a milým úsměvem, vyměňovala žrádlo a vodu v miskách. Napřed je doplnila a potom došla pro další misku. Erena a dokonce černého kocoura, překvapilo, že přinesla třetí misku a v podpaží držela krabici plnou mléka. Misku položila z druhé strany vedle té s granulemi a potom ji dolila mlékem. Kocour roztomile zamňoukal a vrhl se k mléku. Stará paní ho pozorovala s úsměvem. Potom se sehnula, pohladila kocourka po hlavě. Přitom řekla něco, co Erenovi v jeho zvířecí podobě nebylo jasné. Nerozuměl těm slovům.
"Dám vám malý zázrak. Ale jen vám. Osvodím vás od vašeho utrpení při toulání." potom sáhla do kapsy obrovské zástěry a vytáhla jakousi malou lahvičku s tmavěmodrou tekutinou. Eren ji ze zájmem pozoroval. Potom to nalila do granulí.
"Bude vám po tom o něco lépe. Hodně štěstí." potom se otočila a vrátila se dovnitř do domu. Zavřela za sebou dveře.
Jako na zavolanou se kocour, jakmile dopil mléko, vrhl ke granulím. Eren ho chvíli nevraživě pozoroval. Nakonec e, ale jeho pohled změnil v udivený až ohromený, protože jakmile kocou snědl pár granulí, tak se prohnul a jeho packy se začali měnit v lidské končetiny. Chlupy na jeho těle se změnili v kůži a i jiná místa se měnila na ta lidská. V psovi se probudila zvědavost, a zatímco se kocour zvětšoval a měnil, on se vrhl ke granulím a tak jich pár snědl. Po celém jeho těle se rozproudilo mravenčení. Prohnul se v zádech a začal se pomalu měnit. Jeho chlupy mizeli a nahradila je kůže, jeho končetiny se změnili na ruce a nohy.
Pohlédl zpět na kocoura a všiml si, že je vyšší, než on a nejen to. Kocourovi zbyli po jeho proměně jen podivné černé chlupy na hlavě (vlasy) vzadu vyholené a po jeho kočičí podobě mu zbyli ouška ocásek, oboje kocouří a černé. Předpokládal, že to samé se stalo i jemu. Místo čumáčku teď měl nos a jeho ústa byla taky divná. Pokusil se promluvit, ale nevěděl jak.
"Haf? "vyšlo z něj jen. Znělo to tázavě.
"Mňau." odpověděl kocour, ale jeho uši najednou nerozuměl, co mu chce říct. Bylo to divné. Měl pocit jako by chtěl říct něco jiného, ale nevěděl jak.
Po pár minutách, kdy na sebe ti dva jen zírali, se objevila stará paní. Když si je oba prohlédla, usmála se.
"Takže to fungovalo." poznamenala. "Myslím, že byste měli jít se mnou, dám vám něco na oblečení. Prohlédla si jejich nahá těla a laškovně mrkla. Oba na ni zůstali nechápavě zírat.
"Haf, Haf? " pokusil se Eren zase něco říct, ale nic jiného, než štěknutí z něj nevyšlo.
"Aha. " laskavá paní se otočila s chápavým výrazem na Erena. "Neumíte mluvit jako já. Já věděla, že nastane nějaká komplikace. Nevadí, pojďte dovnitř, měla bych tam mít nějaké oblečení po vnucích, snad vám bude." řekla a vydala se dovnitř. Eren s Levim, kteří stáli prozatím jako sloupy, se za ní vydali. Byla by jim veku zima, teď bez srsti či čehokoli, co by je zahřálo.
Paní je vzala do bytu nahoru a dala jim nějaké nové oblečení. Oba sice chvíli váhali a tápali, ale nakonec přišli na to, jak to na sebe navléct. Když byli oblečení a v teple, tak jím paní ukázala jakousi místnost, kterou lidé pokládali za pokoje. Byla tam jedna postel, která, byla velká jako letiště a taky tam byla jedna skříň. Byl to skromný pokoj, ale oběma to tak vyhovovalo. Nakonec jim ještě paní pomohla s tím, jak mají mluvit jako lidé a vysvětlila jim, že ocásky a ouška musí schovat, jinak by byli moc nápadní. Také jim přislíbila jídlo a bydlení v tom pokoji.
Od jejích prvního setkání uběhl asi měsíc. Oba dva se naučili mluvit. Představili se sobě navzájem i se starou paní, která se zmínila, že se jmenuje Esther. Černý kocour se jmenoval Levi. Byl až s Francie, Eren tady žil po celou dobu. Od proměny žili spolu. Měli všechno, co potřebovali, Eren se dokonce dostal na školu, ačkoliv se musel skrývat, bylo to pro něj něco úžasného. Postupně si na život mezi lidmi zvykli. Levi byl starší, a proto začal pracovat v restauraci, která patřila Esther. Život pro ně byl lepší, než na ulici a oba za to mnohokrát děkovali Esther. Jenže když se jí ptali, co to způsobilo, řekla jen, že to byl Malý zázrak. A ta tekutina v lahvičce se tak doopravdy jmenovala, ovšem to už se ti dva nedozvěděli. To věděla jen Esther a pár lidí v okolí, kteří Malý zázrak pomáhali vymyslet.
C7Bb,u
