Když jsem procházel tou ulicí, připadal jsem si tam jako vetřelec. Nepatřil jsem tam. V zákoutích a rozích poblíž barů jsem viděl dvojice, které se líbaly, které měly právě teď pro co žít, kteří se zítra ráno vzbudí a nebudou si pamatovat téměř nic. Šel jsem dál po tmavé cestě, kterou sem tam křižoval výbuch světla, když se lidi zdejchli za baru. Kdy už to dusno nevydržely. A tady jsem se chystal spáchat sebevraždu. V tomhle zapomenutém koutě si mě všimnou až ráno, nikdo mi v tom už nezabrání.
Pomalým krokem jsem míjel další dvojici, tentokrát dvě dívky, opile se pohihňávaly a vyměňovaly si polibky plné alkoholu a kouře. Jedna z nich držela cigaretu, poslední čeho jsem si všiml, než jsem se odvrátil, bylo, že byly obě blondýnky. Ale barvené, zpod blond barvy jim prosvítala tmavě hnědá a černá. Potom už jsem věnoval pozornost jen nedaleko vzdálené budově se zatlučenými okny.
Vítr mi profoukl vlasy, ale jinak jsem se potil, venku bylo vedro a stmívalo se. A já měl na sobě černé tílko a ve stejné barvě i tříčtvrteční kalhoty. Na nohách jsem měl černé plátěné boty. A málem bych zapomněl na mikinu. Dokonalé oblečení na pohřeb. Pousmál jsem se. Věděl jsem, že jakmile se vzdám svého života, už nebude cesta zpět, ale přesto jsem chtěl zmizet. Chtěl jsem přestat myslet, trápit se. Utíkal jsem od svého života.
Poté, co jsem se svěřil svému příteli, že jsem na kluky, zavrhl mě a obrátil proti mně všechny ostatní. Mamka se zhroutila a otec mě málem vyhodil z domu. Moje mladší sestřička byla poslána k babičce, abych ji náhodou neřekl něco špatného. Všichni mě začali nenávidět, zítra jsem měl být vyhozen na ulici. Už jsem neměl pro co žít. Sestřičce namluví, že jsem špatný a Sára jim uvěří, protože jí je teprve šest. Bude věřit mamince. Nic by ji neobrátilo na mou stranu, ačkoliv jsem se o ni od dvou let staral jen já. Otec mě vydědí a matka bude dělat, že jsem nikdy neexistoval.
Vlezl jsem do budovy jedním s rozbitých oken. Některé nebyly tak úžasně zatarasené, takže jsem se protáhl dokonale. Zasmál jsem se. Bylo mi krásně. Ačkoliv jsem měl plakat, nešlo mi to a tak se prázdným prostorem, kdysi slavného skladiště rozléhal můj smích, který vyzníval spíše zoufale než vesele. Našel jsem si místo kousek od vchodu, kde mě určitě někdo najde. S čisté škodolibosti jsem chtěl, aby se to otec dozvěděl takhle. Mohl jsem si vystřelit mozek z hlavy doma, či spáchat romantickou sebevraždu ve vaně, ale dal jsem přednost, tomuhle špinavému místu, které bylo plné prachu a skla. A nedopalků od cigaret. Kouření jsem nesnášel, otec kouřil, ale já to nesnášel kvůli tomu smradu. Spousta lidí okolo mě kouřila. Dokonce i ten kluk, o kterého bych mohl jevit zájem. Zajímalo mě, co na tom vidí. Pro Sářino dobro, doufám, že nikdy nebude kouřit.
Sáhl jsem do kapsy pro nožík. Nic jiného jsem u sebe neměl. Posadil jsem se na zem, ačkoliv jsem ji předtím zbytečně oprášil a smetl pryč sklo, které mi pořezalo ruku, byla to tenká čára přes dlaň a krásně krvácela. Díval jsem se na tu ranku a ten pohled mě z nějakého zvráceného důvodu uklidňoval a fascinoval navzájem.
Zadíval jsem se na zápěstí, kde mi vystupovala tepna. Bušil v ní zrychlený tep. V hlavě jsem měl prázdno, žádné výčitky, ani mi před očima neprobíhal celý život, jedinou myšlenkou, která se mi míhala v hlavě, byla vlastně představa toho, jak mi nožík prochází kůží. Natáhl jsem ruku, napnul svaly a natáhl se i druhou rukou. Když se nožík setkal s mou kůží, jemně to píchlo.
Zatlačil jsem a ostrá hrana začala tvořit rýhu. A právě v tu chvíli se ozval ten hlas.
„Pokud se pokoušíš si ubližovat, tady to není zrovna slibné, už jen kvůli infekci." Prudce jsem otočil hlavu.
