Hate Me /CZ/-/Kniha 1/

8.Kapitola

Ahoj :) omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala, ale neměla jsem prostě inspiraci. Řekla bych, že to každý jednou zažil :) bohužel. Každopádně, tato kapitola je taková o ničem. Je hodně založená na citech hlavní postavy, takže nic zajímavého, ale další kapitola slibuji, že tam se to začne rozjíždět. Pozvolna, ale začne :))

Mám-li být upřímná, tak nerada v příběhu mám samé slzy a podobně. Užívám si akce, ale čas od času to tam být může ne? Sice ty předchozí kapitoly byly podobný, ale to jsou ty začátky, které všichni tak nesnášíme :) ano. Někdy jsou opravdu otravné.

Užijte si kapitolku a pokud se vám bude líbit, tak zanechte komentář či hvězdičku :)

Děkuji :))

P.S. Mám vás ráda :))

Na semaforu naskočí zelená a já přejdu na druhý chodník. Zahnu do parku a s rukama strčenýma v kapsách bundy se posadím na nejbližší lavičku. Přehodím si nohu přes nohu a opřu se o lavičku. Uvolněný pramínek vlasů, který mi vypadl z pečlivě udělaného drdolu, zastrčím za ucho. Přes brýle, které mi kryjí oči, skoro nic nevidím. Přeci jenom je pár stupňů nad nulou a od úst mi jde opar a já tady v brýlích. Doufám, že mě nikdo nevidí. Je vůbec zázrak, že mě Steve nechal jít se projít. Po tom měsíci, co jsem strávila na základně Avengers a nemohla jsem vyjít do veřejnosti bez toho, aby mi někdo z nich kryl záda. Opravdu jsem za to ráda. Chodit někde s pocitem, že vám někdo číhá na záda, je opravdu nepříjemné a navíc necítíte se sami sebou.

A teď. Když jsem sama a můžu přemýšlet, tak mi to najednou nejde. A já chci mít někoho za zadkem, kdo mě bude hlídat. I když je to nepříjemné, tak i přes to všechno, máte pocit, žen vás někdo udržuje v bezpečí a to já potřebuji. Po tom, co jsem ztratila rodinu, nejlepší kamarádku a svého přítele. Možná si to zasloužím. Něco víc nebo míň.

Z přemýšlení mě vyruší postarší muž, který se posadí vedle mě. Hlavu otočím jeho směrem a změřím si ho pohledem. Může mu být kolem šedesáti. Má lehce prošedivělé vlasy a slepeckou hůlku v ruce. Poposednu si a to se odrazí do slepcových uších a on se na mě otočí. Dech se mi zadrhne v krku, když spatřím jeho oči. Jsou skoro bílé. Musí to být nějaké porucha. Vypadá to, jako by měl nějaký zákal. Nehezký pohled.

„Dobrý večer," řekne muž. Polknu a nepatrně se od něj odsunu. Jde z něj opravdu strach.

„Dobrý večer." Pán se usměje a hůlku si opře o lavičku. Založím si ruce na hrudi a podívám se před sebe.

„Zdáte se mi taková nervózní," odtuší starší muž. Vykulím oči a mráz mi přejde po zádech.

„Já?" zeptám se udiveně. On přikývne a přisune se ke mně.

„O někoho jste přišla." Opět se od něj odsunu, ale v tom si uvědomím, že se nacházím na konci lavičky a nemám kam jinam se posunout či schovat.

„Ne," řeknu rázně, ale pak se na něj podívám a mé svědomí zalije lítost. Je to pouhý slepec, který má dobrý odhad na lidi. Nic, co by ovlivnilo můj život ne. Snažím se přemlouvat sama sebe. Trochu to funguje. Poklesle spustím ruce do klína a povzdychnu si. To upoutá mužovu pozornost. „Mý rodiče." Muž na to nic neřekne, pouze vyčkává, co ze mě vypadne dál. „Nedávno zemřeli při autonehodě."

„Smrt si nevybírá, co?" Pohlédnu na něj a zastrčím si další uvolněný pramínek vlasů za ucho. Tentokrát troch nevrle, takže si i vytrhnu pár vlasů.

„Měla by si vybírat, je nespoutaná, takže si dělá, co chce a kdy se jí zachce." Onen cizinec se zasměje a přehodí si nohu přes nohu, tak jako já.

„Si chytré děvče," odmlčí se a pohlédne na mě, „takže by si měla vědět, že si v nebezpečí." S tímhle se muž postaví na nohy a bez dalšího vysvětlení prostě odejde. Sleduji jeho záda, které mi po chvíli mizí z dohledu. Opařeně se postavím na vratké nohy a vydám se směrem domů.

+++

Opatrně otevřu bílé a honosné dveře. Všude je tma. Nic jiného. Prach pomalu dopadá na každou část nábytku a usazuje se na něm. Jako pravidelnost. Na znamení, že je tady mrtvo. Že už tady nikdo nežije.

Udělám jeden odvážný krok a postavím se na zaprášenou podlahu. V prachu to udělá stopu, kterou okamžitě zahladím botou. Natáhnu se za sebe a zabouchnu dveře. Najednou se ocitám v úplné tmě. Jediné světlo, které se tady nachází je měsíční, dopadající skrz okna. Přejdu k vypínači a otočím jím. Jenže světlo se nerozsvítí. Další znamení, že je tady mrtvo. Vypnuli elektřinu. Skvělé. Poklesle rozhodím rukama a po schodech vyjdu do svého pokoje. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Nic se tady nezměnilo a ani nemohlo, protože od smrti rodičů jsem tady nebyla.
Nikdo tady nebyl. Aspoň doufám. Posadím se na měkkou postel a rozhlédnu se po pokoji. Všude je vidět ta prázdnota.
Nicota, která tady panuje je bolestivá. Nepříjemně se mi svírá srdce. Co se stalo, že se můj život tak najednou změnil. Proč? Nevím, co jsem kdy komu udělala, ale proč teď. Proč oni. Jediná rodina, kterou jsem kdy měla.

A pak to přijde. Příval slz. Hráz, která ty slzy zadržovala, praskne a jedna slza za druhou se začnou valit ven. Stékají samovolně po tvářích a já to neřeším. Srdce mám sevřené bolestí. Je to obrovská úleva. Od toho, co jsem se dozvěděla o smrti svých rodičů, tak jsem nebyla schopná uronit ani jednu slzu. Nedokázala jsem to. Něco mi to zakazovalo. Prostě jsem jen nad tím přemýšlela, ale nic jsem neudělala. Nic. Byla jsem jako zamrzlá.

Na posteli se stočím do klubíčka a přitisknu si svého oblíbeného plyšového medvídka k hrudi. Možná je to dětinské, ale toho méďu jsem dostala od matky k narozeninám. Mám ho už hodně dlouho. Peřina je od slz v okamžiku mokrá a z hrdla se mi začnou ozývat vzlyky, které jsou prvně trhané a pak přechází do pravidelnosti.

A tak tam stočená do klubíčka, na mé staré posteli, v domě, kde jsem vyrostla, ležím a doufám, že někdo přijde a obejme mě, jenže nikdo nepřichází a já tam dál ležím a vzlykám bolestí.
Po dlouhé době dokážu brečet a je to jako detoxikace pro mé tělo. Nemám ráda pláč, ale čas od času je ku prospěchu.
Někdy ho potřebujeme všichni.