Hate Me /CZ/-/Kniha 1/

31.Kapitola

Stojím před známými dveřmi a srdce mi hbitě tluče do hrudi. Nadechnu se a zvednu ruku. Někdy se k tomu musím donutit. Nemůžu tady jen stát a doufat, že se to vyřeší za mě. Prostě musím jednat. Rozhodovat hlavou a ne srdcem. Jenže to je něco, co já nedokážu.

Zaklepu a vyčkávám. Přešlápnu z nohy na nohu, jak jsem nervózní. Za dveřmi se ozvou kroky a následné otevírání dveří. Napřímím se a podívám se na osobu, která stojí mezi futry. Zvedne hlavu a opětuje mi pohled. Polknu a promnu si ruce. Na čele cítím, jak vyrážejí krůpěje potu.

Ani nevím, jak se ocitám v náruči osoby, u které bych to čekala nejméně. Celá zkoprním a přivřu oči. Slyším, jak mu divoce buší srdce a přerývaně dýchá. Jako bych byla jeho kyslíková bomba, bez které se nedokáže nadechnout.

„Hope," vydechne mi do vlasů. Zatlačím mu ruce do ramenou a jasně mu tím dávám najevo, že potřebuji chvilku na dýchání. Moje gesto pochopí a položí mě na zem. Upravím si vlasy a odstoupím o pár kroků. Podívám se na něj a lehce se usměji. Dean má vykulené oči a je v nich vidět náznak slz. Tenhle muž mě miluje a má část taky, ale to co mu budu muset říct, se mi teď nějak nezamlouvá.

„Musíme si promluvit." Ví, že se něco děje. Poznám to podle jeho výrazu. Polkne a vstoupí do bytu. Ukáže mi rukou, abych ho následovala. To taky udělám. Zavřu za sebou dveře a následuji ho do obýváku.

„Něco se děje, co?" optá se jen, aby mu neunikla správná informace.

„Vlastně jsem ti přišla něco říct." Otočí se ke mně a přistoupí o pár kroků. Jenže já ustoupím. Natáhne ruku, že se mě chce dotknout. Natáhnu jí k němu. Prsty mi vibrují, jak touží po jeho nevinném a jemném doteku.

„Si naživu." Udělá krok ke mně a tím způsobí, že se mě dotkne. Do celého těla se mi vpustí elektrický šok. Zachvěji se a jdu blíž k němu. Přejede mi mráz po zádech. Nakloním hlavu na stranu a smutně se na něj usměji. Chci se mu omluvit za všechno, co jsem mu udělala, ale nedokážu skrýt fakt, že po něm toužím.

„Nikdy jsem nepřestala být mrtvá." Pohladím ho po tváři. Nakloní se ke mně, až se dotýkáme nosy. Pootevřu pusu. Jeho dech mi ovívá tvář.

„Já vím."

„Ale já nemůžu." Potlačím touhu po něm a dotáhnu se na normální vzdálenost.

„Pro-„ zasekne se, když spatří můj pohled. Pochopil to. „Má v tom prsty on, co."

„Nemá," opravím ho. Bucky za nic nemůže. Tohle je o mě.

„Tak, proč si teda dneska tady a házíš mi na hlavu koš," zamručí a prohrábne si své rozcuchané vlasy. Je nervózní a během chvíle se může nepěkně naštvat.

„Protože je to o mě, Deane. Pochopila jsem, že tohle nejsem já." Poukážu na mě a na něj. Vlastně na všechno kolem. Mít něco dokonalého. To není můj způsob života.

„Co nejsi ty. Myslíš tím ty a já?" zeptá se naštvaně.

„Ano!" vykřiknu a rozhodím rukama. „Nejde to dohromady. Kdysi jsem si myslela, že to dokážu. Že tě dokážu milovat a to taky, ale ne tím způsobem, kterým miluji jeho." Dokončím a pak teprve sklopím pohled.

„Takže ho miluješ?" Zvednu hlavu a zadívám se na něj. Má zmučený pohled. Hraje si na mučedníka.

„Víc, než cokoliv na světe," zamumlám sklesle.

„Myslel jsem, že k sobě patříme," odvětí a popadne do ruky sametovou krabičku, která je položená na stolečku. Otevře jí a ukáže mi jí. Blyští se v ní drobný prsten. Vydechnu a překvapeně otevřu pusu, že něco řeknu, ale nic ze sebe nedostanu. Překryju si pusu rukou a do očí se mi nahrnou slzy. V hrudi mi bolestně škubne. Chtěl mě požádat o ruku.