Hate Me /CZ/-/Kniha 1/

21.Kapitola

Ahoj :)

Přidávám další kapitolu. Tentokrát je taková o ničem. Pomalu se dostáváme k pravdě o Hope a co se stalo před sedmi lety, když málem přišla o život. Tím, ale příběh vcelku nekončí :3 snad. Musím říct, že mi pomalu začínají docházet nápady na psaní kapitol. 

^Káťa

Rio de Jainero, přítomnost

Zůstanu na to koukat s otevřenou pusou. Přede mnou se činí místnost plná laboratorního vybavení a jednoho nebezpečně vyhlížejícího lůžka s popruhy na ruce, nohy a hlavu. Je to k smrti děsivé, ale dle výrazu mého únosce, je to každodenní šálek čaje. Mráz mi přejede po zádech. K čemu to slouží? To tady mučí lidi. Spousta otázek, které jsou spíše vedlejší. Ta hlavní zůstává.

„Proč mi to ukazujete?" zeptám se potichu a po očku na něj kouknu. Dívá se před sebe a na tváři má chladný výraz. Jakmile promluvím, tak trochu povolí. Udělá pár kroků před sebe a rozhlédne se po té laboratoři. Pak se na mě otočí a lehce se usměje. Zkoprním. Je to můj únosce a chová se ke mně, jako bych byla jeho všední host. Děsí mě to.

„Pracovali jsme na tom hodně dlouho," řekne a otočí se zpět do laboratoře. Začne jí obcházet a já strnule stojím na tom samém místě v křečovitém stavu, „hledali jsme hodně dlouho, ale nakonec jsme našli pár lidí, kteří zůstali a byli nám věrní." Rukou přejede po mramorovém povrchu pultu a zastaví se. Významně se na mě podívá a rty stáhne do úzké linky.

„Pracovali na čem?" Dech mi vázne v hrdel. Jde to z něj pomalu. Jenže si myslím, že mě to neřekne. Proč by mi to tak říkal, že? Byla jsem jim unesena. Musím si to namlátit do hlavy, abych si nemyslela, že je tohle nějaký čajových dýchánek o páté.

„Předbíháš," řekne to s takovým tónem, jako bych právě řekla tu nejvtipnější věc na světe. Byla jsem blízko.

„Já občas radši předbíhám, než prohrávám." S jistou dávkou sarkasmu se na něj zašklebím. Zastaví se. Výraz mu ztuhne a on neudělá ani jeden pohyb. Pak se hlasitě rozesměje a pravou rukou se opře se pult, aby z toho záchvatu smíchu nespadl.

„Jsi chytrá," řekne a mezi každým slovem dělá mezery. Snaží se popadnout dech. Když se mu to podaří. Napřímí se a přejde pár kroků ke mně. Odhodlaně zvednu hlavu. Jsem připravená čelit tomu, co mi řekne popřípadě, co mi udělá. „tak jak jsem o tobě slyšel, děvče." Zachvěji se při jeho oslovení. Jaké děvče. Tohle si teda nenechám líbit.

Ruce zatnu v pěst a varovně se na něj podívám. Pohled přesměruje na mé ruce a levý koutek úst mu vyskočí nahoru.

„Já se tě nebojím," zavrčím bojovně. Nejradši bych se teď hned na něj vrhla a vydloubala mu ty jeho oči. Jenže dle toho, co mi tady říká, tak předpokládám, že ví něco, co mi pomůže. Něco, co mi konečně odhalí pravdu. Pak si stačí jen poskládat obrázky a budu ho moc zabít. Problém mi to snad dělat nebude.

„To rád slyším," zavrní a přijde ještě blíž. Dech se mi na chvíli zastaví a já se snažím držet svůj vztek na uzdě. Zatím se mi to daří. Udělá ještě jeden krok a já ho praští, tam kam nechce. „protože to si užijeme víc zábavy." A sakra.

+++

Vítr mi pohazuje vlasy kolem obličeje a já si toho nevšímám. Po té, co mi oznámil tu skvělou novinu o tom, že bude víc zábavy, tak mě nechal odvést to pokoje, kde jsem se probudila. A tak taky sedím a strnule se dívám do obličeje Krista. Nakloním hlavu na stranu. Přivřu jedno oko a natáhnu ruku před sebe. Teď to vypadá, jako bych se té sochy dotýkala. Vždy byl můj sen se jet podívat do Ria na tuto sochu. Zdá se, že moje přání bylo vyslyšeno v trochu jiným smyslu slova.

„Co na mě tak zíráš?" zeptám se sochy. Napřímím se a založím si ruce na hrudi. Přemýšlím, co tak asi dělají ostatní. Po mém útěku. Slehla se po mě zem velmi rychle, řekla bych. Možná mě pohřešují. Celostátní pátrání je jim, ale k ničemu.

Co hůř. Možná mě považují za mrtvou. Odepsali mě.

„Co jsem ti udělala, tak hroznýho, že se mě teď mstíš," zavrčím naštvaně na sochu, která mi oplácí ten samí pohled. Třeba, kdybych po ní něco hodila, tak by mi odpověděla. Asi jsem zralá na blázinec, když si myslím, že mi socha zodpoví mě nevyřčené otázky. „jsem pryč od muže, kterého miluji. Od lidí, kteří jsou má rodina. Moje všechno. Jsem pryč od domova." Po tváři mi steče slza. Naštvaně si jí utřu a potlačím další příval a vzlyky.

„Proč se nezeptáš mě?" ozve se za mnou. Otočím se a spatřím toho otravného blonďáka, který dle mého tušení bude šéfem toho všeho, co se tady děje.

„Opět pro mě máte odpovědi, které mi tak akorát způsobí guláš v hlavě?" zeptám se s velkou dávkou sarkasmu v hlase. Úsměv ho nechce opustit. Posadí se na postel a rukama se opře o kolena. Se zájmem pozoruji, co z něho vypadne.

„Důležité je teď to, co víš. Víc toho zatím nepotřebuješ vědět," zamumlá. Prudce se zvednu z parapetu. Napřímím se, abych působila výhružněji. Podívá se na mě a překvapeně zvedne obočí.

„Mám dost toho: Víc toho nepotřebuješ vědět!" vykřiknu a začnu chodit z místa na místo. „Slyším to od každého. Slyšela jsem to od svých rodičů. Od nich a teď dokonce od svého únosce. Což je kapku absurdní." Teď už je na nohou a dívá se na mě stejně jako předtím. Nedokážu z jeho výrazu poznat, co si myslí, ale řekla bych, že mu jsem k smíchu.

„Chtěl jsem chvilku počkat," promluví na mě a tak přeruší můj tok nadávek na všechny, které jsem v životě potkala, „ale jestli to potřebuješ vědět, tak můžeme začít rovnou teď."

„Co?" nechápavě se na něj podívám.

„Jsem Ethan Benton a ty seš můj vězeň, takže jestli si ještě někdy takhle otevřeš pusu, tak skončíš špatně. Pamatuj si, že já jsem ten, co tady velí. Já jsem ten, co zabil tvé rodiče a smál se při tom. Já jsem Hydra." A odejde. Zůstanu udiveně koukat na dveře, kterýma odešel. Dech mi přechází na nepravidelné intervaly. Srdce mi začíná bušit rychleji. Každou sekundu, která uběhla od toho, co mi to řekl.

Jediné, co cítím je vztek a totální nechuť. On je Hydra. Hydra mi zabila rodiče. On mi zabil rodiče. Byla jsem od něj takový kousek. Mohla jsem ho sundat tím debilním těžítek, kdybych se aspoň trochu bránila. Mohla jsem mít svou pomstu, po které jsem tolik toužila, od té doby, co jsem se dozvěděla, že nehoda rodičů byla plánovaná vražda.

Jediné, co cítím teď je vztek. Pomalu deroucí se na povrch. Začnu dýchat hlasitě a trhaně. Popadnu první věc, která mě přijde pod ruku a víš silou jí hodím proti dveřím. Stará a zdobená váza se roztříští o dveře a její kousky dopadnou na zem.

Dveře se rozletí. V nich se objeví ta gorila. Nebezpečně se ke mně přiblíží. Všimnu si, že v ruce drží nějaký kus hadru. Začnu couvat. Když je ode mě na krátkou vzdálenost, tak vykopnu nohu a udeřím ho do břicha, tak jak mě to učila Natasha. Jeho to bohužel nezastaví. Přepadne mě tíživý pocit, že je se mnou konec. Ten výkop, který jsem učinila na svou obranu, ho spíš víc naštval. Rukou mě udeří do boku. Bolestně se za něj chytnu a tak nedávám pozor na to ostatní. Přikládá mi v něčem namočený hadr na nos. Během chvíle už o sobě nevím. Vím jen to, jak bezvládně padám na zem a tvrdě se praštím do hlavy.