Magie krve

4

Silla
Když se za mnou zavřely síťové dveře, zaslechla jsem, že zá­znamník právě přijímá hovor od babi Judy. „Nazdar, děcka, hra se nám nějak protahuje, asi proto, že jsem Margo nalila
do punče vodku. Večeři nestihnu, ale jestli chcete, abych něco koupila cestou, zavolejte. Čauky.“

Skvělý. Klepala jsem se vzrušením a chtěla jsem si promluvit s Reesem, než se babi vrátí domů. Když jsem šla chodbou do kuchyně, myslela jsem na Nicholase Pardeeho, který málem
viděl to kouzlo. Nenapadlo mě, že bych si na hřbitově měla dávat pozor, nikdo kromě mé tam nechodí. Nicholasova dě­dečka, pana Harleigha, pohřbili na novém hřbitově na druhém konci města jako všechny. Tátu a mámu pohřbili tak blízko
domova jen proto, že o to táta požádal v poslední vůli.

Ale Nicholas o té ruce neřekl nic hnusného a díval se na mě s hodně zvláštním výrazem, kterému bych ráda přišla na kloub. Jako by znal moje tajemství. Ale tak to určitě nebylo. Protože i kdyby ten list viděl, stoprocentně by si řekl, že se mu to jen zdálo. V magii nikdo nevěří.

Přikývla jsem na souhlas se svými úvahami, rozsvítila jsem v kuchyni a položila knihu kouzel na stůl. U dřezu jsem pustila vodu a opláchla si palec. Nařasené záclony nad dřezem povlávaly v průvanu od otevřeného okna a já si představila, že zpívám znělku nějakého svého oblíbeného pořadu a vedle mě si ji pobrukuje máma, ve své nejmilejší zástěře s obrázky kreslených králíků, a loupe brambory. Teď ta zástěra ležela položená na dně šuplíku vedle trouby.

Utřela jsem si ruku a prohlédla si  ránu. Byla malá a díky i ubroušenému ostří hladká, a štípala. Část mě pořád nevěřila, že to kouzlo fungovalo a že jsem se kvůli němu fakt řízla. Že jsem na to měla žaludek. Otočila jsem se, opřela se o linku a zadívala se na knihu kouzel. Bodlo mě v břiše a cítila jsem, jak se mi křečovitě svírají plíce. Magie existuje. Proměnila jsem ten list jen pomocí pár čar v hlíně, svojí krví a několika slovy.

Magie existuje a táta nebyl blázen.

Tolik se mi ulevilo, že jsem si musela sednout ke stolu. Sly­šela jsem jen tiché tikání sloupkových hodin v předsíni a vlastní dech. Přitiskla jsem lokty k desce a sepnula ruce. Nohama
Jsem poklepávala do dřevěné podlahy, v zuřivém tempu, jako bych se snažila utéct někam hodně daleko. Nešlo to zastavit. Chtěla jsem se rozběhnout, křičet, rozletět se k obloze a smát
se při pohledu na změněný svět dole.

Ještě před dvěma hodinami jsem byla ztracená, jen holka s oběma rodiči mrtvými a vzteklým, nepřístupným bratrem, teď vím, že táta díky té knize kouzel žije dál. Skrz magii.

Tvář se mi proměnila úsměvem. Představila jsem si, že mám na obličeji masku: zářivě žlutou a modrou, posypanou zlatými
třpitkami, s veselými růžovými kytičkami v rozích úsměvu.

Bylo osm. Reese měl každou chvíli dorazit. Nemohla jsem se soustředit na domácí úkoly, ale neměla jsem hlad a dům byl čistý jako sklo. V posledních pár měsících jsem strávila hodně času uklízením a vařením, abych se nějak, zaměstnala a rozptýlila, ale nemůžete pořád jen lít do záchodu dezinfekci, nemusel by to vydržet. Stejně jsem se zvedla. Hnědý papír, ve kterém doručili knihu kouzel, se válel na zemi u dveří. Zmáč­kala jsem ho a hodila do koše na tříděný odpad pod dřezem. Vyndala jsem nádobí z myčky a přerovnala kytky ve váze v jí­delně. Zametla jsem dřevěnou podlahu v předsíni a taky kolem koberečků v kutlochu a v ložnici babi Judy. Ani když jsem zametla i kuchyni, nebylo z toho dost smetí, aby to naplnilo lopatku. Utřela jsem prach všude kromě tátovy pracovny, ale stačila mi na to jedna prachovka, protože jsem uklízela teprve před dvěma dny. Pak jsem popadla jeden Reesův paperback,
nějakou historickou detektivku. Na začátku se mluvilo o krvi a já nemohla číst dál. Tak jsem si vzala nějaký babiččin levičácký časopis, ale slova plula po stránce a připomínala mi runy a kouzelné přísady.