Magie krve

6

Nicholas
Střední školu v Yaleylah tvořily dvě budovy: dvoupatrová s učebnami a tělocvična. Mezi těmi nepovedenostmi ze žlutých cihel bylo parkoviště a na jižní straně travnatá plocha, kterou jsem odhadl na hřiště na americký i klasický fotbal, běh a baseball v jednom, v závislosti na ročním období. Člověk by řekl, že když je všude kolem volná krajina a farmy, udělají každému sportu hřiště zvlášť. D okonce i v Chicagu se

baseballisti museli dělit o hřiště jenom se softbalisty.

Můj přirozený sklon k podrážděnosti ještě vystupňovalo, že jsem se
pořádně nevyspal. Celou noc se mi totiž zdálo, že jsem uvězněný ve psím těle. (Hlavně nechtějte, abych vám tuhle svoji oblíbenou noční můru vysvětloval. Nevím, co by si o tom

myslel Freud, a nechci to vědět.) Navíc jsem tady byl nový, kluk z velkého města, a měl jsem naprosto odlišný smysl pro módu (spíš jsem ho tu měl jako jediný), hudební vkus, chutě v jídlu a kulturní požadavky. Kristova noho, dokonce jsem i jinak mluvil, u oběda mě jedna roztleskávačka požádala, abych zopakoval, co jsem právě řekl. Ukázal jsem jí prostředníček.

Rozhodila mě i ta holka ze hřbitova. Už jsem ji nepotkal, i když jsem se včera večer šel projít mezi hroby. S nadějí, protože jsem ji nemohl dostat z hlavy, a se strachem, protože jsem fakt nechtěl, aby dělala to, co jsem myslel, že dělala posledně.

Když jsem šel do jiné třídy, koukal jsem, jestli ji neuvidím. Byl jsem zvyklý na další hodinu běžet, nebo dokonce upalovat, jenže čtvrťáci měli většinu předmětů v přízemí, v učebnách kousek od sebe. Odhadoval jsem, že do téhle školy chodí asi

tak jen čtyři sta dětí, a všichni se evidentně znali, věděli, kdo je z jaké rodiny, et cetera. Ty zástupy kovbojských bot mi nedělaly dobře na žaludek.

Ve středu nám matikářka paní Trenchessová řekla, ať utvoříme dvojice a projdeme si domácí úkol. Já ho neměl, ale kluk vedle mě přes uličku natáhl ruku. „Cau, já jsem Eric."

Zvedl jsem oči od sprostého haiku, které jsem sepisoval mezi poznámkami o logaritmických funkcích. No a? otázalo se moje obočí.

Plácl dlaní do lavice a zazubil se. „Ty jseš fakt kretén. Všichni to říkají."

Ani na to jsem nezareagoval.

Eric vytáhl z kapsy džin stříbrný zapalovač, otevřel ho, pak zase zaklapl a svezl se na židli co nejníž, aby ho učitelka neviděla. „V poho. Stejně už vím, jak se jmenuješ, Nicku." Sevřel zapalovač v pěsti, vyklonil se do uličky - tak riskantně, že jsem jen čekal, kdy spadne - a přečetl báseň na okraji stránky v mojí učebnici. „Křeč bez ustání / Trenchessová nedává /

studentům dýchat." Zarazil se. „Haiku?"

Nemohl jsem být úplně odporný k někomu, kdo se vyzná v poezii. „Napadlo mě, že to vyryju do lavice vedle ŠACHY HRAJOU JEN PIČUSOVÉ, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dost na úrovni."

Jeho smích zněl jako vysoké štěknutí. „Máš ještě nějaký?"

Chvilku jsem to zvažoval, pak jsem si řekl, a co. Otevřel jsem sešit a našel poslední básně.

Samý vzorec, graf a test

není to zábava, ale trest

nikdy to nebudu potřebovat

whisky mě pom může nasměrovat

na nejlepší z cest.

A:
Cuchta s očim a