Kaya: Datum konce

ČÁST PÁTÁ - nová část + info

Po několika měsících konečně nová kapitola! Doufám, že jste můj příběh už nezavrhli, protože byla složitá situace a já opravdu neměla na wattpad náladu. Nicméně, Ethane je back a s ní i nové kapitoly Kayi. Nechť se líbí a budu moc, moc vděčná za zpětnou vazbu. - Vaše Eth.

...

"Mayo, jsi připravená?"

"Lhala bych, kdybych řekla ano," nejistě se pousměji, ale cítím jak se mi zpoza očí derou slzy. Nechci aby to skončilo. Nechci o ně přijít. Nechci přijít o něj. Nechci přijít o Kayu. Ale něco udělat musím. Ačkoliv to něco mě může stát život.

"Pořád můžeš vycouvat," zachmuří se Danae, "ale byla bych nerada, kdybys to udělala."

"Já vím, že můžu. Ale nechci vycouvat. Lidé musí vědět pravdu. Vždyť to celé dělám především kvůli ní. Ale... ale jestli to selže. Jestli... však víš... umřu," vyřknu ta slova jako hořký jed, "tak prosím... postarej se o ně."

Danae se na tváři usadí smutný úsměv. "Postarám. Minimálně do té doby, než nastane náš čas. Víš co se stane, když náš plán selže. Lidé se nic nedozví a vše zachvátí chaos. Nikoliv klid."

"Danae, já vím. Já vím. Můžeš to, prosím, přestat oddalovat? Chci to mít za sebou," vzdychnu.

"Promiň, May. Máš pravdu, už bych měla začít," nadechne se a natáhne pro injekční stříkačku.

"Počkej!" vystřelím a chytnu jí za zápěstí. Danae po mě švihne zaraženým pohledem.

"Bude to bolet?" špitnu.

"Ráda bych ti řekla, že ne. Ale já nevím, May. Víš, že nikdy jsme to nezkoušeli. A teď, sbohem Mayo. Doufám, že naše příští setkání bude už za příznivé situace."

Kývnu, zavřu oči a nechám se poddat ledovému séru, které mi teď začalo kolovat krví.

Prosím. Prosím, ať to vyjde.

+++

Jdu po ulici zmatená. Právě jsem se vrhla za cizím klukem jen proto, že jsem si naivně myslela, že bych ho mohla znát. Sakra, vždyť se tvářil tak zaskočeně, jako kdyby... jako kdyby viděl někoho jiného. To je ono! On musí něco vědět! Normální kluk by se se mnou nezačal jentak ledabyle vybavovat. Jako by se nic nestalo... 

Musím si vzpomenout. Prostě musím. Mám snad dožít svůj život v nevědomosti? 

Vracím se zpátky k bytu, když spatřím na druhé straně ulice Ruth. Pozorovala mě, ale jakmile jsem si jí všimla, ihned se zadívala na něco jiného. 

Hlavou mi projel obraz vzpomínky na toho kluka, jak objímá ženu. Ale teď jsem té ženě viděla do tváře. Byla to Ruth.

Zalapám po dechu a vystrašeně se na Ruth podívám. Zase mě pozorovala.

Proboha. Ona mě zná. Co když to nebyla náhoda, že to ona mě našla mezi popelnicemi? Co když... co když to ona mě tam dostala? Zjistila mojí adresu na úřadě a...

Do mysli se mi vloudí strach. Ale jestli teď hned za ní nezajdu, tak bych se taky už nemusela nic dozvědět a to nesmím připustit.

Rozhlédnu se a vrhnu se za ní. Ruth jen stojí a vyčkává, až k ní doběhnu. 

"Ty!" vykřiknu a ukážu na ní prstem. "Ty jsi mi celou dobu lhala! Znáš mě! A určitě moc dobře! Odkud mě znáš? Co jsi tam u těch popelnic dělala? Mluv!" běsním a máchám rukama.

Jediné co mě zarazí, je Ruth prvotní výraz překvapení, který se následně rozlil do obrovského úsměvu. Vrhne se mi kolem ramen, obejme mě a vzápětí se zase odtáhne.

"Promiň, promiň. Nečekali jsme, že si začneš vzpomínat tak rychle. Bože, ani nevíš, jakou mi děláš radost."

Jediné na co se zmůžu, je zírat. Absolutně nevím, co dělat.

"Ježiš, ajo. Doufám, že jsem tě moc nezaskočila," odkašle si.

Ne, vůbec jsi mě nezaskočila. Jen se ke mně vrhla cizí osoba (a teď neberu to, že se očividně známe), objala mě a teď mi říká, jakou jí dělám radost. Ne, to není divný ani trochu.

"Víš, na tohle mě ještě nepřipravili. Myslím tím, na to co mám dělat, až si začneš pomalu vzpomínat. Čekali jsme, že to budeš až po pár dnech. Ale nemůžu tě tady nechat jen tak. Pojď, půjdeme si někam sednout."

"Proč bych ti měla věřit?"

"Nemusíš. Ale až si vzpomeneš na všechno, budeš mě chtít najít sama. A to už tady nebudu..."