Kaya: Datum konce

ČÁST TŘETÍ

"Přeji všem krásný den," začne mluvit žena z rádia.

"Jistě vás překvapuje, proč jsme se z WEE ozvali tak pozdě. Nebo spíše... proč se vůbec ozýváme. Aktuálně je osmého března a ať už si to uvědomujete či ne, blíží se nám srpen. Blíží se den, který většina z vás nese na svém těle, jakožto znamení smrti. Nemůžeme vám říct vše. My ne. Před pár dny jsme od nás uvolnili pár lidí, poslední člověk bude propuštěn zítra. Tito lidé představují určité riziko. Vědí něco, co vy ne."

V rádiu to zapraská a rozlehne se ticho.

S Ruth chvíli mlčky sedíme.

"Co to má znamenat," řeknu nakonec.

"Ehm, Kayo? Mám takový dojem... že jsi mezi něma."

"Mezi kým?"

"Mezi těmi, které pustili."

To mi taky došlo...

"Ale oni si očividně něco pamatují," zamračím se.

To Ruth zaskočí. "Jo, jo. Asi jo."

Hlavou se mi honí zmatené otázky. Už zase otázky. Je jich stále více a více. Přibývají a hromadí se.

    Takže nejsem sama. Nikdy jsem nebyla. A jestli si oni něco pamatují, tak proč ne já? Jenže, pokud si něco opravdu pamatují... tak by mi mohli odpovědět! Mohla bych znát odpovědi na mnoho otázek.

Chtíč. Musím někoho takového najít. Jak? Ale ne, další otázka. Proč musí být všechno tak složité. Se zaúpěním se svalím na postel.

"Eh, asi už půjdu," odkašle si Ruth.

"To bys měla. A příště si rádio sháněj někde jinde," zavrčím nevrle.

"Tak... promiň. Fajn. Měj se. Ale jenom abys věděla... chápu tě. Víc, než si myslíš," pousměje se Ruth a odejde z bytu stejně tak rychle, jako přišla.

Povytáhnu obočí. Co tím myslela? Bože, proč jsem prostě nemohla zůstat v té uličce ležet? Nebo přinejmenším- proč nemám žádné vodítko?

Časem vědět budeš a všem vysvětlíš.

Možná, možná přecijenom nějaké vodítko mám. Ať už to znamená cokoli, nemůžu si pamatovat jednu obyčejnou větu jentak pro nic za nic.

*****

"Kde je slečna Vangeliová?"

"Netuším, madam," zamračím se.

Danae si promne čelo a klesne hluboko do křesla. "Tak dej prosím, vědět Grahamovi. Potřebuju jí sehnat, takže ať ji najde."

"Proč ji teď potřebuješ?"

"Potřebuju se s ní na něčem domluvit, May. Přiznám se ti- začínám o pár věcech pochybovat. Vlastně- sakra, vždyť to ani nemůže vyjít!"

Ráda bych ji uklidnila, že to vyjde. Ale naopak. Mě začne užírat strach a pochybení. To ona byla celou dobu tou, která mě přesvědčila, abych do toho šla. Abych se nebála. Byla silná a věřila, že to dopadne dobře. Ale teď se bála ona.

*****

Venku je dusno, ale obloha je zahalená do tmavých mraků. Chladný vítr mi ničí drdol černých vlasů. Raději nechci vidět, jak teď vypadám.

Sama nevím, co mám v plánu. Opravdu netuším. Přejedu po městě pohledem.

Zarazím se. Tam vzadu!

Na konci ulice stojí osoba. Zaraženě mě sleduje. Kluk s tmavými vlasy. Myslí mi projede obraz toho samého kluka, jak stojí vedle nějaké ženy a objímá ji.

Je možné... že ho znám?

Zatajím dech. Musím ho znát. Mohl by mi vše říct.

"Hej!" zakřičím směrem k němu, ale on mě nevnímá. Otočí se a vyrazí kamsi dopředu.

Zaúpím a rozeběhnu se. S každým uběhlým metrem mi hlavou projede ostrá a pálčivá bolest. Funím a mám co dělat, abych se nezastavila a nesvalila se někde u silnice. Srdce mám až v krku a zapřísahla jsem se, že až toho kluka doženu, tak si to s ní pěkně vyříkám.

Zabočila jsem k parku a rychle jím proběhla. Konečně jsem byla blízko.

"Neslyšíš? Stůj sakra," zařvu.

A on se skutečně zastaví.

Doběhnu ho a zůstanu na něj zírat. Vlastně ani nevím, co mám říkat.

"Známe se?" vykoktám ze sebe mezi sýpavými nádechy.

Kluk mě zaraženě sleduje.

"Ehm, mluvíš?"až po vyslovení otázky si uvědomím, co za blbost jsem to řekla. Ovšem tmavovlasý kluk ze sebe nevydal ani slovo. Pouze mělce oddechoval a jako v tranzu mě sledoval.

"Hele, dobře. Chápu, že jsem tě asi překvapila. Ale věc se má tak- nedávno jsem se probudila v zapadlé uličce a naprosto nic si nepamatuju. Teda, skoro nic. Důležité je, že si nepamatuju nikoho. Žádného člověka. Žádnou tvář. Viděla jsem tě a... jo, bože, zní to jako blbost a tak, ale mám dojem, že my jsme se někdy viděli. Slabě se mi vybavila tvá tvář. Byl jsi s nějakou ženou a objímal jsi ji. Asi si myslíš, že jsem se zbláznila, což je pravděpodobné, ale potřebuju tvoji pomoc. Nemůžu si tě pamatovat jentak, takže... prosím tě," slova mi šla sama od sebe. Zmateně jsem se snažila vydat ze sebe něco rozumného. Moc mi to nešlo.

Kluk slabě otevře ústa a vyrazí ze sebe: "May? Ty žiješ?"

Zdravím vás s další kapitolou. Je poměrně krátká, ale chtěla jsem ji vydat dnes, takže tady ji máte. Kapitola je hodně zmatená, stejně jako je zmatená Kaya. Nicméně je velmi důležitá pro následující děj. Jsem vám moc, moc vděčná za vaše votes a komentáře, které mi vždy udělají nesmírnou radost a velmi si vás vážím- bez vás by to nešlo!  💓 💓 💓

Zároveň mi zatím můžete do komentářů napsat vaše teorie a pocity z částí, které zatím vyšly. :)