Timothy's Escape - We're just lost souls

|83|

"Takže moje minulost?"
"Jo. Tvoje minulost."
"Dobře. Ale já... Dopředu tě upozorňuju, že budu víc citlivý než normálně. Možná budu plakat. A to já před lidmi nedělám. Takže..."
"Takže...?"
"Bylo mi devatenáct. Byl jsem smířený s tím, že má máma už nikdy nebude máma. Že je to jenom nějaká žena, která si omylem vzala mého tátu a měla s ním syna. Nikdy se o mě nestarala. Nebyla na to. Byla to samostatná a silná žena, která nepotřebovala muže. A můj táta byl do té silné ženy zamilovaný. Časem ta láska samozřejmě vyprchala. Ale zůstal s ní. Asi se bál. Vychoval mě on. Byl mi tátou, matkou, bratrem i kamarádem. Měl jsem jenom ho. Jednou jsem mu přišel na to, že je mámě nevěrný. Nevyčítal jsem mu to. Vždyť moje máma pro něj nebyla manželkou, ale spíš paní domácí. Řekl jsem mu, že to chápu. Že mi to nevadí. Ale on mě asi neslyšel. V jeho mysli selhal. Jako manžel a jako otec. Změnil se. Nebyl to ten veselý chlapík. Byla to jenom schránka bez duše. A pak..."
Nezvládám to. Rány se opět otevírají a do očí se mi derou štiplavé slzy.
"Jednoho dne jsem ho našel mrtvého. Sebevražda. Prostřelená hlava. A celé to je má vina. Kdybych mu byl nikdy neřekl, že o té druhé ženě vím, mohl bych být teď s ním! Chybí mi! Strašně moc... Jeho lívance, horký čaj v zimě, chvíle, které jsme trávili jenom tak na zahradě povídáním si. S jeho odchodem odešla i část mého já. Zůstál jsem s mámou, které nestál ani za jednu slzu. Musel jsem pryč. Prostě musel."
Padám mu do náruče jako malé dítě, které se ztratilo rodičům. Pláču. A on pláče se mnou. Jeho hnědé vlasy mi padají do tváře. Voní vanilkou a kávou.