Fear Of Dead

Část 1: Napadeni

Dnes jsem se probudil do krásného rána. S Viktorii už ani nedržíme hlídku, protože si myslíme, že jsme v bezpečí. Tady na kopci máme rozložený stan, malé zábrany a jsme připravení na cokoli. Jednu část kopce jsme dokonce ohraničili ostnatým drátem a jiným pletivem, aby se k nám nahoru jen tak někdo nedostal.

Z kopce máme nádherný výhled na město. Při východu slunce je prostě nejhezčí.

Vypadá to, že Viktorie ještě spí. Chtěl jsem jí tak trochu překvapit a tak jsem vyrazil se podívat někde poblíž, jestli zase neulovím nějakou veverku, nebo třeba při troše štěstí i zajíce. Konzerv už máme fakt málo, asi posledních 5 kusů a ty by jsme měli šetřit. Vlastně jediné jídlo v tomto světe jsou konzervy, nebo to, co si ulovíme. Všechny jiné potraviny mají už prošlou trvanlivost a jsou zkažené.

Vzal jsem si tedy luk se šípy a za pas malou sekyrku pro případ nouze a vyrazil jsem na lov. Chodil jsem lesem, přes mnou dříve vyšlapané cestičky a skrz křoviska. Všude bylo ticho, když se najednou něco pohnulo v křoví kousek ode mě.  Myslel jsem, že to bude nějaký pták. Tiše jsem se zaradoval a lukem jsem namířil na křoví. Chvíli jsem vyčkával, ale furt nic. Když najednou slyším Viktorii jak na mě řve :

"Filipe!? Kde jsi!?".

Křičela tak nahlas, že mi vyplašila kořist. Byl jsem naštvaný, ale nedal jsem to na sobě znát. Otočil jsem se a zvolal:

"Tady jsem, neboj. Jen sháním nějaké jídlo".

Pomalu jsem se vracel k našemu stanu. Když najednou slyším střelbu. Okamžitě jsem zalehl a snažil se poslouchat. Nevěděl jsem, jestli střílela Viktorie nebo ne, ale kdyby střílela ona, už by se ozvala. Pokud tedy ona nestřílela, je tu s námi někdo další.

Pomalu jsem se začal plazit zpět k našemu stanu, abych se ujistil, že je Viktorie v pořádku. Byl jsem už skoro nahoře, když jsem uviděl Viktorii ležet kousek vedle mě. Pomalu jsem se k ní doplazil a zeptal se jí, odkud šla střelba.

"Bylo to někde u úpatí. Zahlédla jsem dvě postavy, byli to muži. Oba dva měli nějakou zbraň a zřejmě jen lovili.", vyhrkla ze sebe potichu.

Doplazil jsem se tedy až nahoru. Popadl jsem revolver a dal signál Viktorii, aby se nenápadně také dostala nahoru. Jenže už bylo asi pozdě. Dva muži stáli asi 12 metrů od nás, ale nevšimli si nás přes husté křoví.

Jeden z nich měl dlouhé, černé a husté vousy, nasazenou kapuci, kabát a potrhané rifle. Nejvíce mě na něm zaujal jeho obrovský batoh, na kterém měl AK-47. Proti takové zbrani nemáme šanci, ale hodila by se nám.

Druhého může jsem pořádně neviděl přes vyschlí strom, ale podle hlasu zněl dost mladě.

Vousáč spustil svým hrubým hlasem "Hele, už nám fakt dochází jídlo. Musíme najít nějakou oblast, kde bude dost zvěře pro lovení."

Mezi tím jsem na něj namířil svým revolverem, měl jsem ho krásně na mušce. Stačilo stisknout a jeho zbraň by byla naše.

Ale mladík mu odpověděl: "To máš pravdu táto. Možná bude více zvířat směrem na východ."

Okamžitě jsem sklopil zbraň až sem s ní udeřil o suchou hlínu. Nemohu tomu klukovi zabít tátu. Vousáč slyšel bouchnutí do hlíny. Okamžitě zaujal pozici, namířil mým směrem a zařval :

"Hej!? Kdo tam je!? Okamžitě vylez nebo budu střílet!!"

Potichu jsem se zvedl s rukama nahoře a řekl jsem :

"Hele v klidu. Nic vám neudělám. Sháním potravu stejně jako vy."

Vousáč sklopil zbraň. Asi jsem zněl dost přesvědčivě, i když vypadal být stále ve střehu.

"Dost jsi mě vyděsil", pokračoval hrubým hlasem. "Už jsi mohl mít hlavu provrtanou naskrz. Jsi tu sám?"

Nebyl jsem si jistý, jestli mám lhát nebo ne. Už jsem chtěl říct, že jsem sám, ale Viktorie začala panicky řvát. Okamžitě jsem se otočil. Byla tam menší skupinka nakažených. Vůbec netuším, kde se tam vzali. Byl jsem ve stresu a začal jsem po těch zrůdách střílet. Vousáč zařval :

"Hej Tome! Schovej se! Musím jim tady pomoct. Buď ale někde poblíž ať tě najdu!"

Potom udělal pár kroků v před, zapřel si pažbu zbraně o rameno a začal střílet.
 Jak jsem viděl odbíhat toho mladíka, Toma, jak mu řekl vousáč, mohl jsem mu věk typovat na takových 17 let.

Bylo mi až trapně, když jsem v tom stresu nezastřelil ani jednu zrůdu a ten týpek je složil úplně všechny a sám. Hned jak byli všichni nakažení mrtví s rozstřílenými hlavami, běžel jsem k Viktorii a ptal se, jestli je v pořádku. Odpověděla mi vyděšeně:

"Jo jsem v pohodě, díky. Stačila chvilka a roztrhali by mě."

Podíval jsem se směrem k tomu pánovi a řekl jsem:

"Děkujeme ti! Nebýt tebe, Viktorie by tu už nebyla"

Vousatý pán se jen usmál a radostně odpověděl:

"To nestojí vůbec za řeč. Nebudeme vám na obtíž. Najdu syna a hned zase půjdeme. Nechcete jít s námi? "

Podíval jsem se na Viktorii, chtěl jsem to s ní probrat, ale ona odpověděla:

"Je to od vás milé, díky. Ale asi radši zůstaneme tady. Jsme tu už nějakou dobu, když dojdou zásoby, můžeme sejít dolů do města a zase něco sehnat. Najdeme místo, kudy sem pronikli ti nakažení a více ho opevníme a zabezpečíme"

Pán vypadal trochu zklamaně, ale nemohl nás nutit. Jen řekl:

"No dobře, nevadí, jak chcete. "

Otočil se a šel směrem, kam předtím běžel jeho syn.
Najednou se z toho ticha začal ozývat řev Tomáše, který byl někde schovaný a nikdo nevěděl kde.

Jeho táta se okamžitě rozběhl směrem, odkud šel křik. Pomohl jsem vstát Viktorii a běželi jsme v jeho stopách. Doběhli jsme skoro až na konec kopce a tam jsme viděli další potvory. Otec Toma je hned všechny postřílel a rozběhl se k ležícímu synovi. Bylo pozdě. Tom ležel na zemi s protrhanou dírou v břiše. Když to viděl jeho otec, beze slova si sundal batoh, hodil ho kousek od sebe, vytáhl z pouzdra na opasku malou zbraň a prostřelil si hlavu. Vousáč šel okamžitě k zemi, hned vedle svého syna.