Monster Industries [BommDali]

#5 - Štěpán

Minule: „Chceš mě? Vem si mě, jsem jen tvůj." byla moje poslední slova.

Ondra:

Chvíli na mě koukal s otevřenou pusou, ale pak se ušklíbl. Sundal mi moje ruce z jeho ramen a narazil mě na nejbližší zeď.
Naklonil se ke mně. "Nevíš, co říkáš." zašeptal mi těsně u ucha. Pak se odtáhl.
Mám pocit, že je každou chvíli vyšší. Nebo se já zmenšuju. Už je aspoň o hlavu vyšší. Černé vlasy už mu dorostly až po bradu. Modré oči má modřejší než si pamatuji.
"Ale vím" nafouknul jsem tváře. To dělám, když jsem naštvaný. Lidé říkají, že pak vypadám jako křeček.
"Nevíš, jsi ještě v šoku. Až si tím budeš doopravdy jistý, tak si se mnou dělej co chceš. Nehodlám riskovat, že se zítra vzbudím a ty budeš někde pryč."
Za tričko jsem si ho přitáhl k sobě dolů, naše obličeje dělil maximálně centimetr.
"Mlč! Buď tak laskavý, a mlč!" políbil jsem ho.
Začal se pochechtávat. "Co je?" zeptal jsem se naštvaně.
"Chováš se jako dítě.. A jsi mrňavej." úsměv mu zdobil obličej. "Nechovám." vztekal jsem se. Fajn, asi se chovám trochu jako děcko, ale co.
"Je to roztomilé." nakrčil jsem nos.
"Mrňavej a dětinskej.. Moje úchylka." smál se. Nasadil jsem pokerface.
"Zní to pedofilně." podotknul jsem, a šťouchnul ho prstem do hrudi.
"To je možný." už se zase smál. Dělalo mi to radost. "Nebudeš už smutný?" zašeptal jsem. "Jsi můj. Už nemám důvod být smutný."
Vpadl jsem mu do jeho rukou. Objimali jsme se dlouho, hodně dlouho. Po dlouhé době jsem zase šťastný. Doopravdy šťastný.

Vašek:

V motelu jsem seděl, a litoval se. Měl jsem chuť zavolat Ondrovi, jenže po tom, co jsem mu řekl, by mě akorát tak poslal do háje.
Vstal jsem, a šel ke dveřím. Pěstí jsme do nich naštvaně praštil. A pak ještě jednou. A pro jistotu ještě jednou.
"Ondro, mě to tak strašně mrzí" šeptnul jsem, a slza mi stekla po tváři.
"Haló, jste v pořádku?" zeptal se mužský hlas zvenčí.
"C - cože? Proč bych neměl být?" otevřel jsem dveře. Stál za nimi kluk, mohl mít tak sedmnáct let.
"Ty rány.. Znělo to děsivě, tak jsem si myslel, jestli se ti něco nestalo. Mimochodem, já jsem Štěpán, jak se jmenuješ ty?" zeptal se.
"Vašek" zamumlal jsem. Hnědé vlasy, náušnice, zelené oči. Vysoký asi jako já, oblečený v černém. Zaujal mě.
"Mohl bych se zeptat, co se tu dělo?" nakouknul zvědavě dovnitř. Nikoho tam neviděl, a tak svůj pohled stočil zpět ke mně.
"Nic.. Jen jsme mlátil rukou do dveří, nic víc"
"A co se stalo?" zeptal se. Byl trochu dotěrný, ale já jsme to potřeboval někomu říct. Pozval jsem ho dovnitř. Všechno jsem mu vypověděl.
"Bylo to trochu kruté" podotknul.
Mě začaly téct po tváří další slzy. Ale zároveň jsem se zasmál.
"Docela komický, nemyslíš?"
"Co tím myslíš?" Hladil mě po zádech.
"Říkám tu o své nejdůležitější události v životě někomu, koho jsem poznal před dvěma minutami." smál jsem se a zároveň brečel. To taky muselo být docela komické.
"Tak se poznáme víc. Řeknu ti něco o sobě. Jmenuju se Štěpán Svoboda, je mi sedmnáct let a studuju grafický design. Mám rád zelenou barvu, špagety a upřímné lidi. Nemám rád hnědou barvu, lasagne a lidskou ignoranci. To by mohlo pro začátek stačit. Teď mi pověz něco o sobě." usmíval se od ucha k uchu.
Otřel jsem si slzy, a byl připravený začít mluvit, kdyby někdo najednou nezaklepal na dveře.