All the time [Yaoi]

Kapitola 6.

Když jsem se večer dostavil domů, jen jsem se umyl a šel si lehnout s dobrým pocitem, že zítra opět Ryua uvidím. Bylo to opravdu úžasný, když si vezmu, že jsme se viděli jen jednou, ale chováme se jako kdybychom byli dlouholetí přátelé.
Jen škoda, že má tu zatracenou přítelkyni.
Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy.
To je asi na tom to nejhorší. Ale stejně, i kdyby byl nezadaný, neměl bych u něj žádnou šanci, protože pochybuju, že by byl zrovna on na kluky. Má naděje byla zkrátka hluboko pod nulou.
Odehnal jsem své negativní myšlenky a začal se soustředit na usínání, které se ale stejně moc nedařilo a tak jsem alespoň přemýšlel, kam ho vezmu na ten oběd, který vyhrál díky soutěži v běhu. Neřekl žádnou specifickou restauraci nebo druh jídla, který by si dal, takže jsem měl volnou ruku, co se týče výběru.
Usnul jsem až někdy ve tři ráno lehkým spánkem.
Zrovna, když to vypadalo, že se mi něco začne zdát a bude to zajímavé, mě vzbudil rámus, který vycházel od sousedů. Teď si usmyslí, že budou vrtat. Fakt úžasný. Zamračil jsem se, mrkl na hodiny a málem dostal infarkt. Bylo půl druhé. V kolik to Ryu říkal, že se sejdeme?!
Začal jsem panikařit a pomalu se hrabat z postele.
Po chvilce mi došlo, že řekl vlastně jen odpoledne, žádný určitý čas, takže jsem se svalil zpět a oddechl si. No, ale pokud chceme jít na oběd, tak bychom měli jít co nejdřív, aby to spíš nebyla večeře.
"Hm... Ale večeře s Ryuem zní dobře. Jako kdyby to bylo rande," zasnil jsem se nahlas. Ne, měl bych přestat myslet na hlouposti. Vydal jsem se do kuchyně, kde jsem si udělal čaj a pak se podíval na mobil, který blikal, oznamujíc novou zprávu.
Promiň, vstal jsem až teď. Platí ten dnešek? Ryu.
Přišlo mi to před pár minutami. Musel jsem se zasmát a hned odepsat.
Jasně, že platí. A jsem moc rád, že jsem až teď nevstal jen já. Co takhle, kdybychom dali sraz před knihovnou ve dvě? Makoto.
Došla mi kladná odpověď a tak jsem kašlal na čaj a šel se obléknout a udělat "ranní" hygienu.

★★★

Za pár minut jsem už stál před městskou knihovnou, která se nacházela kousek od náměstí, takže bychom to měli mít kousek k různým restauracím. Přesto, že jsem byl dost dlouho vzhůru, jsem nevymyslel, kam bychom tedy šli, protože se mé myšlenky stále ubíraly jinam.
"Makoto!" ozvalo se za mnou, když jsem byl zase mimo, takže jsem dnes už podruhé málem dostal infarkt.
"Ryu," otočil jsem se na něj s úsměvem a zamával mu.
"Vybral jsi něco?" zeptal se hned, když ke mně došel, jako kdyby mi četl myšlenky. Sám jsem totiž přemýšlel nad tím, že on by mohl mít už možná vybraný nějaký podnik, kam půjdeme, ale asi jsem se zmýlil.
"Netuším, co máš rád, takže jsem nic nevybral," přiznal jsem a promnul si zátylek.
"Opravdu? To jsem rád. Tedy, já sám jsem vybral takovou jednu kavárnu, kde podávají i jídla, ale pak mě napadlo, že jsi něco možná vybral ty, takže bychom do tý kavárny nešli, ale já bych se tam rád podíva-"
Přiložil jsem mu prst na ústa a zasmál se. "Dobrý, žádný vysvětlování, ještě se v tom zamotám. Zkrátka jsi vymyslel, kam půjdeme, tak jdem," ušklíbl jsem se a zase prst odendal.
Také se zasmál a spokojeně kývl.
"Jak to, že jsi vlastně vstával tak pozdě jako já?" zeptal se Ryu cestou.
Pokrčil jsem rameny a usmál se. "Často takhle vstávám. Nejde mi moc rychle usínat a pak se mi do hlavy dostávají hlouposti, kvůli kterým pak usnu až po půlnoci," odpověděl jsem. "Proč ty?"
"No já to mám trochu podobně..." zasmál se nervózně. "Tedy, trpím nočními můrami, takže se mi moc dobře nespí," vysvětlil.
Chápavě jsem pokýval hlavou, protože mě se to též stávalo, hlavně jako malému dítěti, a otevřel dveře od kavárny, kam mě Ryu dovedl.
"Kolik je vlastně tvé sestře?" nadhodil jsem další téma, když jsem si vzpomněl, že včera říkal, že musí pro sestru k její kamarádce. Navíc jsem chtěl o něm dál něco zjišťovat, když jsem měl teď možnost.
"Hm... Letos jí bylo deset," odpověděl a usmál se. "Co ty? Máš nějaký sourozence?" zeptal se na oplátku.
"Dva bráchy, bydlí s tátou," kývl jsem a posadil se k jednomu volnému stolu.
Oba jsme na chvilku zmlkli a začali si prohlížet nabídku jídel a pití.
"Tak? Co si dáš, dnes je totiž všechno na mně," ušklíbl jsem se, dělajíc, že mám 'naprostou radost', ale ve skutečnosti mi to vůbec nevadilo. Rád jsem ho pozval.
"Špagety, prosím," řekl hned bez váhání a ta úžasná očka se mu po dlouhé době zase rozzářila.
Musel jsem se usmát. "Máš rád špagety?" zeptal jsem se, i když to bylo naprosto jasné.
"Miluju je!" odpověděl a skoro na té židli, na které seděl, poskočil.
Znovu jsem se tudíž rozesmál. Opravdu byl trochu jako dítě.
"Dobře. Tak já si dám smažený sýr, protože ten mám rád zase já," zakřenil jsem se a naší objednávku nadiktoval číšnici, co se zrovna u našeho stolu objevila.

// omlouvám se za takovou kapitolku, která se nikam nepohnula a skončila dost otevřeně, ale vymýšlím a píšu rychle, abych ji vydala alespoň dnes, protože nemám moc čas. :)