All the time [Yaoi]

Kapitola 8.

Celý víkend jsem nemohl myslet na nic jiného než jen na Ryua.
To malý trdlo mě doopravdy pobláznilo a já cítil, že ho miluju celým svým srdcem. Dokazovala mi to každá vteřina, kterou jsem s ním trávil a mohl s ním mluvit.
Dokonce jsem se začal těšit na pondělí a to byla dost velká změna.
Z mého šedivého, nudného života se najednou stal velký, optimistický obláček a já se opravdu cítil jako ve snu...
Dobrá, konec takových slaďáren a rovnou k věci.
Mé myšlenkové pochody se shodly na tom, že Ryua za každou cenu donutím, aby mou lásku opětoval.
Tedy, nechci ho doslova nutit, ale zkrátka se budu snažit ze všech sil a dám do toho všechno, co mám.
Určitě se na mně najde nějaká věc, kterou by si mohl zamilovat.
Sice nejsem bůhví jak chytrý, milý, pohledný, laskavý,... No, fajn. Zkrátka nemám moc dobrých vlastností, ale aspoň jedna se určitě najde. Sice je ukryta hodně hluboko, ale je tam. Snad.
Přestal jsem být opět myšlenkami mimo a vydal se konečně do školy.
Šel jsem tam s nejhlavnějším cílem - pozvat Ryua ven. Je jedno kdy a kam, ale hlavně ho pozvat, než si udělá jiné plány.
Přišel jsem totiž na to, že když se budeme vídat často, nejen, že budu mít úžasnou náladu, ale také se lépe poznáme, dozvíme se o sobě něco nového a tím vznikne větší šance, že společně nalezneme mou skrytou dobrou vlastnost.
Jenže se mi to nějak nedařilo. Zjistil jsem od Ryuových spolužáků, že dnes chybí. Doufal jsem, že je jen u lékaře a přijde další hodinu, ale bohužel.
Jeho třídu jsem navštívil snad každou přestávku, ale on stále nikde.
Rozhodl jsem se, že bych ho mohl jít navštívit a zjistit co mu je, ale nakonec jsem si řekl, že to raději nechám být. Nechci ho otravovat a kdyby to byla například chřipka, bylo by pro něj nejlepší, kdyby odpočíval a nebyl nikým rušen.

★★★

Kráčel jsem zrovna směrem ke skříňkám a už se těsil pro změnu domů, až si dám něco k snědku, protože v tom spěchu ráno jsem si nestihl nic připravit k svačině a můj žaludek už dost nahlas protestoval.
Obouval jsem se zrovna do bot, když jsem zaslechl něco, co jsem asi neměl.
Hádám, že dle hlasů to byli kluci z vyššího ročníku, kteří s námi párkrát měli spojený tělocvik.
"Slyšel jsi to? Prý se s Itsukim z vedlejší třídy rozešla jeho holka," ozvalo se.
Narovnal jsem se a automaticky nastražil uši. Itsuki bylo Ryuovo příjmení, takže se ke mně dostavil prapodivný pocit. Rozešel se s jeho holkou? Eh... Sice to asi nebylo nic příjemného, ale já měl momentálně nepopsatelnou radost, při které mi spadl těžký balvan ze srdce.
Jenže rozhovor pokračoval. "Říká se, že je z toho prý na dně, proto nepřišel do školy. Znáš ho, je to sluníčko, pořád se usmívá, ale víš jak ho to muselo ranit? Byli s tou holkou už od dětství. Možná, že má deprese."
Polkl jsem a dál naslouchal, ale bohužel už odcházeli, takže jsem nic víc nezaslechl.
I tak mi to ale bohatě stačilo pro to, abych se rozhodl, kam teď zamířím.
Sice to byly jen spekulace, ale já nebyl typ, který zachovával chladnou hlavu, takže se mi v ní cestou k Ryuovi honily už nejrůznější hrozné možnosti s dost realistickou podobou. Co když chce spáchat sebevraždu? Znám takový, co si ublížili kvůli lásce.
Co když chce skočit z okna? Předávkovat se prášky nebo se třeba začal řezat?!
Ani ne za pět minut jsem stál u jeho vchodových dveří a zvonil tak dlouho, dokud mě nezačal bolet prst.
Opřel jsem se o kolena a sípal. Aniž bych si to uvědomil, celou dobu sem jsem běžel.
Opravdu jsem se o něj bál, takže jakmile se otevřely dveře a v nich stál Ryu, kašlal jsem na plíce, které mě pálily a rovnou se vrhl na jeho ruce. Vyhrnul jsem mu dlouhé rukávy a prohlédl si paže, zda na nich nemá jizvy od žiletky. Byly hebké a neposkvrněné, takže jsem začal prohledávat ostatní části těla, převážně břicho a záda, a pak ho pevně objal.
"Uf. Jsi v pořádku," vydechl jsem mu vedle ucha a dál ho k sobě pevně tiskl.
"Um... Makoto? Co se děje? A proč jsi mě sakra svlíkal? Navíc... Mě... Dusíš..." odstrčil mě a zhluboka se nadechl. S růžovými tvářemi od nedostatku vzduchu se na mě podíval a změřil si mě nejistým pohledem.
"Ještě jednou. Co se sakra děje?" zeptal se už o něco klidněji.
I já se začal uklidňovat a přitom mě přepadal náhlý pocit studu.
Takhle se na něj vyřítit a začít svlékat, prohlížet si a následně mačkat to křehké tělíčko. Jsem fakt hrozný.
"Já... Slyšel jsem, že ses rozešel s Mayou a že máš z toho deprese. Navíc jsi nebyl ve škole. Myslel jsem, že si chceš vzít život," vychrlil jsem.
Nastalo krátké ticho, které narušil Ryu svým hlasitým smíchem.
"Cože? Ty hlupáčku. Proč bych si měl brát kvůli rozchodu život?" zeptal se a vtáhl mě do bytu.
Zůstal jsem stát a dívat se na něj jako největší idiot. Musel jsem vypadat legračně. Vlasy jsem měl do všech stran od větru a tváře rudé nejen od běhu, ale i z rozpaků, do kterých jsem se vlastně svou hloupostí přivedl já sám.
"Takže je pravda, že jste se rozešli?" zeptal jsem se, zatímco jsem se po jeho pobídnutí začal zouvat.
"Je to pravda, ale to přeci neznamená, že se zabiju, ne?" uchechtl se a vešel do kuchyně. Zamířil jsem hned za ním.
Do nosu mě udeřila vůně kari, které se zrovna vařilo na plotně.
Znovu jsem si uvědomil jaký mám hlad.
"Počkat, proč jsi tedy nebyl ve škole?" zeptal jsem se zvědavě.
"Psal jsem ti to, ale dle tvé reakce na ty drby sis to asi nepřečetl. Vlastníme menší krám tady na rohu ulice. Táta s mámou tam pracují, jenže dnes nemohli prodávat ani jeden. Táta kvůli tomu, že je na vyšetření s těmi zády a máma jela za tetou na vesnici, která má také nějaké problémy, takže jsem tam dnes od rána do poledne zaskakoval já," vysvětlil.
Zatímco jsem se já mrkl na mobil, kde doopravdy byla jedna nepřečtená SMS. Ryu začal nandavat jídlo na dva talíře, které následně položil na stůl a usmál se na mě.
"Sedni si a jez. Určitě máš hlad. Navíc, má intuice mi říkala, že se tu ukážeš, takže jsem toho udělal víc. Nestyď se," řekl, sundal si zástěru a posadil se naproti mně.
Neměl jsem slov. Dojetím bych klidně i brečel. No, to zase ne, ale zkrátka jsem ho opravdu považoval za svého strážného anděla.
Je v pořádku, živý a zdravý, dokonce mi uvařil, a mé přání, že ho dnes chci vidět se vyplnilo. (Dodal bych ještě to, že už konečně nemá žádnou přítelkyni, ale nechci se radovat z jeho neštěstí).
Pondělky se po dlouhé době staly jedny z mých oblíbených dnů.