71. Hladové Hry

Cesta

Jediná věc, kterou jsem si uvědomovala, byla ta, že volají mé jméno. Jediné slovo, které mi uniklo ze rtů bylo:,, Ne, ne, ne! " Nikdo mě neslyšel. Pomalu si to uvědomuji, oni mě vybrali abych šla na smrt, ale já jim ukážu že se nedám. Nezemřu jako slaboch. Začínají se na mě otáčet ostatní a já si to nevědomky rázuju ke schodům podia. Tufalonie se na mě usmívá podává mi ruku. Pokládám do její dlaně své prsty a ona mi jemně pomáhá na mé místo. Stačím se rozhlédnout po davu a vidím, jak maminka zabořila tvář do bratrovy hrudi a jak je otec objímá. V tu chvíli však ka mě Tufalonie přistupuje a gratuluje mi. Tufalonie opět švitoří do mikrofonu: ,, Výborné, skvělé máme první splátkyni za sedmý kraj! Je to Johanna Masonová!" Otáčí se ke mě s otázkou:,, Kolikpak ti je let drahá?" a naklání ke mě mikrofon. Já nasazuji slabý úsměv a odpovídám jí : Patnáct, je mi patnáct let. " Tufalonie s přitahuje mikrofon zpět a říká: ,, No a nyní zase chlapci". Přechází ke stejné báni, ale se jmény chlapců. O bratra se bát nemusím je mu už devatenáct a nebydlí s námi. Už má ženu, jsou spolu šťastní. Tufalonie se přehrabuje v osudí a vytahuje jeden lístek a jde s ním k mikrofonu. Trhá z něj pásku a čte jméno: ,, Matthew Spitsch !" . Najednou se davem prodírá kluk, který je statné postavy a je hodně vysoký. Znám ho jen trochu. Matt stoupá po schodech a stoupá si vedle mě. připadám si jako trpaslík. ,,Skvělé! Báječné! Tito dva mladí lidé, Johanna Masonová a Matthew Spitsch, jsou letošními splátci za sedmý kraj, pro naše již sedmdesáté první hladové hry! Úžasné ! " zapískala Tufalonie svým zvonivým hláskem. ,,Úspěšné Hladové hry, a kéž vás všechny vždy provází štěstěna!" dodala ještě a už si nás přebírali mírotvorci a vedli nás do soudní budovy.

V budově soudu mě usadili do krásného pokoje který byl vykládaný semišem modré barvy. Posadila jsem se na pohovku a čekala. Asi za pět minut přišla má mamka, táta a bratr se svou ženou Kelly. Sedli si na další pohovky a mlčeli. První promluvil brácha: ,,Ty to zvládneš Johanko. Viděla jsi jak se to dělá. Budeš hrát slabou, nikdo se o tebe zajímat nebude. Pak, až to budou ti zbylí nejmíň čekat, tak na ně zaútočíš a ukážeš co v tobě je, jo? " přikývla jsem. Táta se taky odhodlal a řekl :,,Hlavně se opatruj moje holčičko.Já vím že to nebude snadné, ale se sekyrou umíš zacházet a máš sílu jako mladý dobytče. " . To je pravda a navíc mi to ještě víc připomnělo že jdu na porážku. ,,Dobře" řekla jsem. ,, Buď opatrná a v Kapitolu si to užívej a zkus nabrat pár kilo navíc, jistě budeš v aréně hladovět. Ale dej na sebe pozor, ty musíš vyhrát, já ti věřím. " dodala máma. ,,Děkuju" řekla jsem a pak nastalo objímání. Stáli jsme v obětí a nic neříkali. Po chvíli ale přišli mírotvorci a já měla pocit že svou rodinu už neuvidím.  A tak jsem zůstala sedět v modrém pokoji sama. Po dvou minutách se se mnou přišla loučit i Heather. Objaly jsme se a mlčely jsme. Heather mi popřála hodně štěstí a vzpomínaly jsme na to když jsme byly malé. Mírovorci ji potom odvedli, je lepší neklást odpor jsou vždycky nerudní.