Rainy day at Baker Street

Uvědomění

     Byl to jeden z těch deštivých Londýnských dní, kdy ani jediný detektivní konzultant na světě neměl co dělat, protože všechny případy byly moc "nudné". Zrovna dokončil naprosto nezbytný experiment o srážlivosti žabí krve a ležel na pohovce ve svém obleku a županu s rukama spojenýma do stříšky. V myšlenkovém paláci najednou zabloudil k té vzpomínce na Johna, jak nevinně stojí mezi policejními auty jen chvíli po tom, co pro něj zabil člověka.
     "Riskuješ svůj vlastní život, jenom aby jsi dokázal, jak jsi chytrý."
     "Proč bych to dělal?"
     "Protože jsi idiot."
     Sherlock se v duchu usmál. V ten moment si sám uvědomil, jak moc mu na Johnovi záleží, kolik toho pro něj znamená...

     Najednou se ozvalo bouchnutí vchodových dveří a kroky po schodech. Ten úžasně známý zvuk, Sherlock by jeho kolíbavou chůzi poznal kdykoliv. Tentokrát ale v krocích slyšel ještě něco jiného. Znělo to tak...čvachtavě.
     John se vrátil z obchodu celý promočený. Otevřel dveře a voda pomalu skapávala na podlahu z jeho světlých vlasů a bundy. Položil igelitku z Tesca vedle rámu dveří, aby si mohl zout nacucané boty a svléknout se.
     "Byl jsi pryč přesně 27 minut." Konstatoval Sherlock.
     "Jo a rozbil se mi deštník, jak vidíš, takže si jdu rovnou dát horkou sprchu." Odpověděl John nabručeně a zmrzle mezitím, co rychle vybalovat to, co patřilo do lednice.
     Sherlock ho se zájmem pozoroval. Vypadá takhle celkem roztomile, pomyslel si a pak okamžitě zatřásl hlavou, aby zahnal tu nevhodnou myšlenku. John mezitím zamíříl do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Detektiv se najednou cítil tak nějak prázdně. Posadil se na gauči a pokusil se srovnat si myšlenky. Proč je najednou tak mimo? Rozhodl se, že se rozptýlí procházením jednotlivými ulicemi Londýna ve své hlavě, ale pořád se musel vracet k Dr.Watsonovi. Lezlo mu dost na nervy, když nedokázal pořádně kontrolovat své myšlenkové pochody.
     John asi po pěti minutách vyšel z koupelny pouze s ručníkem kolem pasu, aby si vzal z ložnice suché oblečení. Sherlock ho nenápadně sledoval, ale předstíral, že je zrovna zabraný do něčeho velmi zajímavého ve své hlavě. Vypadá tak úžasně. Sakra, už zase! John si vzpomněl, že by se měl ještě oholit, takže pouze připravil čistý svetr a kalhoty na hromádku, kterou odnesl zpět do koupelny a položil na skříňku vedle umyvadla. Cestou už se neobtěžoval zavřít dveře. To Sherlocka úplně dorazilo, takže vstal z gauče a pomalu vykročil ke koupelně. John byl zabraný do pracného rozbalování nové lahve s holící pěnou, když ucítil dotek na svém boku a teplý dech za krkem. Překvapeně vzhédl k zrdcadlu, aby viděl hladově vyhlížejícího detektiva s rozšířenými zorničkami. Pomalu se otočil, a omámeně sledoval žílu vystupující na jeho krku, z poloviny zakrytou vínovou košilí.
     "Co to děláš Sherlocku?" zašeptal měkce.
     "Johne, já..." nestihl to doříct, protože se jeho protějšek přisál na ta dokonale vykrojená ústa a stiskl jeho spodní ret mezi svými. Bylo to, jako by jím projela elektřina až ke konečkům prstů a zkratovala obvody v mozku. Konečně se přiměl spolupracovat, jemně skousl Johnův horní ret a vjel mu dlouhými prsty do stále ještě vlhkých vlasů. Najednou si všimnul, že pomalu nedobrovolně couvá, tlačen na protější stěnu. Při nárazu se ozval dvojitý vzdech a konečně se oba odtáhli, aby se nadechli.
     "Tohle jsem chtěl už tak dlouho." Hlesl John, mezitím, co rozepínal jednotlivé knoflíčky, aby políbil ten úžasně dlouhý krk a pokračoval na klíční kosti. Sherlock se mu se zalapáním po dechu zaryl nehty do zad, když obkroužil jazykem jeho pravou bradavku a nasál ji mezi rty. Zopakoval to i s levou a pak se narovnal pro další polibek a schytal kousance na krku. Sherlock chtěl zaznamenat každý centimetr té úžasně voňavé a vlhké pokožky. Nemohl se nabažit toho sálajícího tepla. John potom klesl na kolena a začal rozepínat Sherlockův opasek. Tázavě se zahleďel nad sebe, ale Sherlock měl jasnou chtivost v očích a zrychleně mělce dýchal. John už víc neváhal, stáhl mu boxerky a pomalu si ho vzal do úst. Sherlock hlasitě zavzdychal a snažil se zapřít rukama o zeď. Cítil, jak John postupně zrychuje a saje, mezitím, co honí sám sobě, jelikož jeho ručník už se dávno válel někde na podlaze.
     "Oh bože, Johne!" Oslovený ještě zintenzivnil sání a Sherlock se s výkřiky jeho jména zhroutil na kolena. Bylo to to nejúžasnější, co doposud zažil. John se udělal a potom se se vzdycháním opřel o Sherlockovu hruď. Ten ho opět začal vášnivě líbat a bylo mu úplně jedno, že ochutnává část sebe.
     Když oba konečně popadli dech, Sherlock s úsměvem prohodil: "Proč jsme tohle nezkusili už dřív?" A oba se začli smát, jak dva bezstarostní puberťáci.

Protože takhle to bude už navždy- Sherlock a John/ John a Sherlock.