We wanna... stay alive!

1. kapitola

Milý deníčku..

Už je to pět let, co jsem přišla o rodiče. A skoro dva roky, co jsem v Legii. Pořád si pamatuju, jak jsem viděla toho titána sežrat mojí matku, i to, jak další snědl otce, když se snažil matku pomstít... Nikdy na to nezapomenu. Také si pořád pamatuju, jak jsem to všechno pozorovala a v tu chvíli jsem si slíbila, že je pomstím a že se přidám do Legie...

Hned ten další den jsem se šla přihlásit. Když uslyšeli, kdo jsem, bez váhání mě přijali... Nemůžu uvěřit, že už je to tak dlouho... Zítra odjíždíme na 57. výpravu.. Bude to má třetí.. Před každou výpravou si říkám: „Co když bude tohle moje poslední?" Na tenhle pocit se nikdo nemůže připravit. V období mezi výpravami je tu klid a všechno je tu takové.. Veselé? Asi.. Až na to, že já se moc bavit neumím. Někdy si připadám trochu jako skála. Dalo by se říct, že závidím těm, kteří si mohou bezstarostně žít svoje poklidné životy, zatímco my za ně bojujeme a umíráme. Tohle není fér.. Nikdo si nezaslouží takhle umřít..

Někdy si říkám: „Co se to vlastně děje? Co jsou ti obři vlastně zač a proč nás žerou?" Nedávno velitelka Hanji přišla na to, že titáni nepotřebují jíst, ani pít. Dokonce ani nedýchají. Jediné co potřebují je slunce. Proto je přes noc od nich pokoj.. Ale co jsou vlastně zač? Co je tvoří a hlavně kde se tu k čertu berou? Odkud přicházejí? A jak to můžeme zjistit?

Z mého přemýšlení a zapisování vlastních myšlenek mě vyrušilo klepání na dveře od mého pokoje. Trochu neochotně jsem vstala a šla otevřít.

„Och.. Dobrý den, velitelko." pozdravila jsem trochu překvapeně a hned jsem jí zasalutovala.

„Ahoj, Shizu. Tak co? Připravená na zítřejší výpravu?" optala se mě jejím energickým hlasem a kývla hlavou na znamení, abych šla s ní.

Zavřela jsem a zamkla dveře a obě jsme zamířili asi do jídelny.

„No vlastně, abych řekla pravdu tak ne. Nikdy jsem nebyla připravená a ani nikdy nebudu. Pokaždé si říkám, že to třeba nepřežiju. Možná jsem dobrá, ale nikdy nebudu jako máma s tátou. Nechápu, jak vy můžete být z celé téhle situace tak nadšená." odpověděla jsem na její otázku a dál jsem po jejím boku šla temnými chodbami naší základny, jejichž jediným osvětlením byly pochodně rozmístěné po pěti metrech od sebe na kamenných chladných zdech.

„Víš, já už od malička jsem milovala záhady a tahle je ta největší na celém světě. Já to ani nedokážu vysvětlit, ale prostě.." přerušila se a zadívala se před nás. Chodbou kráčel vznešenou a lehkou chůzí kapitán Levi. „Hey, Levi!" velitelka zvýšila hlas, ale pořád zněl jako její tradiční. Tak přátelsky. „Co se tu potuluješ tak sám? To ti není smutno?" zeptala se a zasmála se.

Ti dva se zastavili asi půl metru od sebe a já se raději trochu uklidila z cesty. Přeci jen oni dva si rozumí, i když to tak nevypadá, ale od desátníka jsem se vždycky držela s odstupem. Kdysi mě před ním varovali rodiče. Prý to byl kriminálník v Podzemním městě a měl za úkol zabít velitele Erwina.

„Neřvi, ty čtyřvoká huso." odsekl jednoduše a chystal se velitelku obejít, ale ta ho chytla za předloktí a odmítala ho pustit.

„Půjdeš s námi. Musíme si projít plány na zítřek." informovala ho o jejích, respektive našich úmyslech a začala ho tahat tam, kam jsme měli namířeno.

Na tohle desátník odpověděl tím jeho klasickým „Tch.", vysmekl se velitelce a dál pokračoval kousek za námi.

Za chvilku jsme stáli před dveřmi od místnosti, kam jsme potřebovali. Tak to nebyla jídelna, ale velitelčina kancelář. Po chvilce šramocení klíčů a desátníkova opovrhujícího odfrknutí byly dveře otevřené. Nechala jsem velitelku vejít jako první a pak jsem počkala, než vejde i desátník. Nakonec jsem vešla i já, a zavřela jsem dveře. Velitelka už seděla ve svém křesle a desátník se posadil naproti ní na židli. Já, jakožto podřadný pěšák, teda v tu chvíli jsem se tak teda rozhodně cítila, jsem se poslušně postavila ke kratší straně stolu po velitelčině levici, tudíž po desátníkově pravici a stoupla jsem si do pozoru.

Tedy narovnat, hlavu trochu pozvednout, ale i tak jsem ji měla skloněnou, abych viděla na plány, které byly rozložené na stole, nohy mírně rozkročit a ruce semknout za zády. A nakonec zpevnit každičký sval v těle. Samozřejmě že obrazně řečeno každý.

„Fajn... Tak už pohni." Podrážděnost v desátníkově hlase se nadala přeslechnout. Zjevně se mu asi moc nelíbí, že tu s námi musí být.

„Jo, klid, Levi.. Nebuď pořád tak mrzutej." uklidnila ho velitelka a pak se pustila do vysvětlování. „Celá tahle expedice má jediný cíl. Zamíříme do tohohle města," ukázala na místo na mapě. „Tam to vyčistíme, teda aspoň se o to pokusíme a k večeru bychom se zase měli vrátit. Celá formace na přesun bude vypadat následovně," vytáhla další srolovaný papír, který následně rozvinula na stůl. „Tady vepředu uprostřed pojedou velitelé a Speciální jednotka, teda ty, Levi spolu s Petrou, Orlem, Gunterem a Eladem. Ty, Shizuko pojedeš taky s námi. Jsi dobrý voják a i bystrá a chytrá. Navíc máš z nás všech nejrychlejšího koně, takže se budeš moci rychle přesunout na místo, kde by tě eventuálně mohlo být potřeba. Budeš reagovat ale pouze na fialové světlice, které značí volání o pomoc. Pokud nějakou uvidíš, dáš mě, nebo někomu z velitelů, popřípadě tady Levimu znamení, že tam jedeš a bez dalšího zdržování vyrazíš. Jasné?" pohlédla na mě s očima plnýma naděje, očekávání, důvěry, ale i neskutečného vzrušení.

„Hai!" víc jsem se narovnala a mnohem víc jsem viditelně zpevnila svaly, takže jsem stála v naprosto perfektním pozoru.

„Slušně vychovaný voják, že? Tví rodiče si na tom dali hodně záležet, co?" dál se vyptávala velitelka.

„Ani si nemyslím. Tohle není ani tak práce rodičů jakožto vojáků. Pro mě je to to nejmenší, co můžu udělat. Mou poslušnost berte jen jako usnadnění vaší práce. To je to nejmenší, jak vám mohu projevit svou oddanost. A berte to také jako důkaz toho, že si vážím toho, co pro nás všechny a hlavně pro lidstvo děláte." ukončila jsem svůj mini projev a zasalutovala jsem.

„Dobrá.. Jsi jeden z nejlepších vojáků, jaké jsem kdy viděla. A teď, je čas na večerní trénink, nemám pravdu?" podívala se na mě.

„Hai. Takže, pokud vám to nebude vadit, půjdu si ještě zacvičit."

„Nevadí. Jen běž." promluvil po dlouhé době desátník.

„Děkuji. Na shledanou, a kdybychom se už neviděli na večeři, tak dobrou noc." zasalutovala jsem a pomalu odcházela.

„I tobě dobrou noc. Pořádně se na zítřek vyspi. A nedělej si s ničím starosti. Tví rodiče by nechtěli, aby si jejich holčička lámala hlavu nad tím, jestli další den umře." promluvila ke mě Hanji-san. Když začala mluvit o mých rodičích, musela jsem se zastavit. Sice jsem se na ní neotočila, ale alespoň jsem se zastavila. Hlavu jsem sklopila k zemi a zavřela oči a snažila se polknout slzy.

„Hai.. Děkuji vám, velitelko a pokusím se. Vím, že by to nechtěli, ale to, co oni chtějí a nechtějí, už je teď trochu pozdě řešit, nemyslíte?" ukončila jsem náš rozhovor otázkou, na kterou jsem sama moc dobře znala odpověď. Vím, že tohle velitelku celkem zarazilo, protože jsem slyšela její zaražené „Oh?". Ale dál jsem to prostě neřešila a odešla jsem s lehkým zaklapnutím dveří.