We wanna... stay alive!

3. kapitola

Když jsem přišla do jídelny, u svého stolu seděli všichni velitelé a desátník.

„Dobrý večer." pozdravila jsem a zasalutovala.

„Dobrý," pozdrav mi velitelka oplatila. „Pojď si sednout za námi." mávla na mě s veselým úsměvem.

„Hai, děkuji." poděkovala jsem a nečekajíc na nic jiného jsem si přisedla k jejich stolu.

Úplně vepředu seděl Erwin-san. Po jeho pravé ruce seděl kapitán a po levé velitel Mike. Vedle Mike-kuna seděla velitelka Hanji. Já seděla, stejně jako asi před 15-ti minutami, vedle desátníka. Všichni seděli v naprostém tichu. Velitel Erwin a Mike-kun se dívali do nějakých papírů ohledně zítřejších formací, velitelka byla zabraná do nějaké straší knížky a desátník seděl s pravou nohou přes levou, levou rukou opřený o opěradlo a v pravé držel bříšky prstů hrdlo svého hrnku s černým čajem. Já se opřela o opěradlo a chvíli jsem čekala.

O asi pět minut později mi donesli večeři. Hrachovou kaši a krajíc chleba. Poslušně jsem poděkovala a pustila jsem se do jídla. K tomu všemu mi donesli i horký černý čaj. Za dalších pět minut jsem měla všechno v sobě. I když jsem se tomu divila, protože mám neskutečně stažený žaludek. Možná to bude právě tím. Talíř i s prázdným hrnkem jsem odsunula na stranu a plácla jsem sebou s velkým vydechnutím o stůl.

„Fuj, sem se lekla." zasmála se velitelka a při tom se dívala na mě.

„Omlouvám se. Už si půjdu lehnout. Dobrou noc." Vstala jsem ze židle a už, už, jsem chtěla odejít, když v tom mě zastavil desátník.

„Nikam nepudeš, dokud neumyješ nádobí." Jeho hrubý a neústupný hlas se rozlehl po celé místnosti. Díky bohu, že tu už nikdo, kromě nás pěti nebyl.

„Co prosím?" vyvalila jsem na něj překvapeně oči.

„Slyšela si. Nebudu to opakovat." odsekl suše a dál si mě nevšímal.

Podívala jsem se na velitele, kteří jen pokrčili rameny. V duchu jsem si oddychla, popadla nádobí ze všech stolů, co tam ještě zbylo, a odešla do kuchyně. Vedle dřevěné linky bylo vědro s vodou. Popadla jsem ho a postavila na desku. Nedaleko byl velký trochu mělčí kýbl, tak jsem ho vzala a do něj nalila vodu z vědra. Ono vědro jsem následně postavila zpět na původní místo vedle linky a do ruky jsem vzala hadr a začala s mytím.

Po asi 15-ti minutách bylo vše umyté, usušené a na svém místě. Vzala jsem kýbl se špinavou vodou a vylila jsem ji do nedalekého umyvadla, kde jsem si následně umyla ruce a utřela do ručníku, visícího vedle něj. Pečlivě jsem pozhasínala svíčky a odešla ven. Když jsem zavřela dveře a podívala se do jídelny, u stolu, kde před chvílí ještě seděla čtveřice těch nejlepších vojáků, teď seděl už jen ten nejlepší. Desátník stále popíjel svůj čaj. Povzdechla jsem si, protože jsem si uvědomila, že ještě není umyté všechno nádobí. Jeho hrnek byl stále od čaje. A desátník nevypadal, že by ho měl v plánu v příštích pár okamžicích dopít.

„H-heichou? Dopijete ten čaj, abych mohla umýt ten hrnek a jít spát, prosím?" poprosila jsem ho, i když jsem asi tušila, co řekne.

„Nepřetrhnu se jen proto, že TY chceš jít spát. Budeš muset ještě počkat." odbil mě, aniž by se na mě jednou pootočil, nebo podíval a dál hleděl z okna, kde právě teď docela silně pršelo.

Nezbylo mi nic jiného, než si sednout a počkat, až se tady náš pán uráčí dopít a odebrat se do svého pokoje. Nechtělo se mi ale jen tak sedět na židli, a tak jsem se přesunula k oknu, ze kterého desátník pozoroval venkovní prostor, na který právě dopadali litry vody. Posadila jsem se na parapet a opřela se zády o pravou stěnu, nohami jsem se o chodidla zapřela o protější stěnu, nebo spíše část zdi. Obě části, jak ta, o kterou jsem se opírala zády, tak ta, na níž jsem měla nohy, byly odříznuté části stěny, do mezery mezi nimiž bylo vsazeno okno.