We wanna... stay alive!

2. kapitola

Zašla jsem do svého pokoje a otevřela jsem skříň, ze které jsem si vyndala svoje cvičební šortky a podprsenku. Když jsem chtěla odcházet, vzpomněla jsem si, že jsem si zapomněla rukavice a chrániče na nohy. Jinak ano, chodím tam, kam mám teď namířeno, bosá.

Když jsem konečně měla všechno, vydala jsem se chodbami hradu až do přízemí, odkud jsem ještě kousek procházela chodby, dokud jsem nenarazila na ty správné dveře. Otevřela jsem je a přede mnou se objevila místnost, kterou tak moc dobře znám. Hned po mém pokoji moje nejoblíbenější místo. Tělocvična.

Díky bohu sem nikdo nechodí. Nevím sice proč, ale dost mi to hraje do karet. Nerada trénuju ještě s někým. Jediní lidé, kterým jsem to dovolila a dokonce jsem byla ráda za jejich přítomnost, byly moji rodiče. Ti mi radili a pomáhali mi při cvičení. Radili mi třeba, jak správně praštit do pytle. Jakou částí ruky, teda nejlepší je, když do něj praštíte klouby ukazováčku a prostředníčku. Nebo třeba jak mít ruku v pěst. Nikdy nemějte palec uvnitř, jinak si ho při nárazu zlomíte. Palec by měl vždy příčně ležet přes ostatní prsty.

Rodiče mě naučili spoustu věcí. A podporovali mě a motivovali při posilování. Jen díky nim mám teď takové svaly. Kdyby nebylo jich, tak nejsem to, co jsem. Nikdy by se ze cvičení a posilování nestala moje droga. Jsem na tom závislá. Každý den chodím ráno běhat a pak se ještě protahuju, před obědem mám pár lekcí sebeobrany, po obědě většinou trénuju s 3D oblekem, pak nějaký to zátěžový cvičení, nějaká ta teorie a, jak tomu říkám já, 'vědcování' s Hanji-san. A večer si jdu ještě takhle zacvičit do posilky těsně před večeří. Dneska ze sebe musím všechno vymlátit. Všechen ten stres ze zítřka. A co je nejlepší na vymlácení? Samo sebou, že boxovací pytel.

Mlátila jsem do něj asi hodinu v koce. Normální člověk je po 15 minutách vyřízený, ale mně to nestačí ani teď. Navíc většina lidí teď při každým úderu vydá takový ten napůl křik a napůl povzdech. To já nedělám. Já jen prudce vydechnu pusou. To pomáhá pro zpevnění těla.

Z mého cvičení mě vyrušilo otvírání dveří. Do dveří vešel člověk, kterého bych tu nejméně čekala.

„Pane." pozdravila jsem, se vším jsem přestala a zasalutovala.

„Pohov. Můžeš pokračovat." povolil mi pokračování a tak jsem nemeškaje opět obrátila svou pozornost, ale i pěsti na pytel.

Sice jsem byla zabraná do boxování, ale nemohla jsem si povšimnout, jak si desátník sundavá všechny belty, které následovala košile spolu s jeho šátkem a pak i kalhoty. Z perfektně poskládané hromádky, kterou si s sebou přinesl, největší část tvořily jeho cvičební šortky, které na sebe následně natáhl, pak i rukavice a chrániče na nohy. Kolem krku si hodil ručník a přešel k pytli vedle mě. Nejdřív do něj jemně ťuknul pěstí a pak to rozbalil. Sázel do něj jednu ránu za druhou a udržoval si tempo. Při každém úderu lehce vydechnul. Zjevně má stejnou taktiku jako já, ale jeho postoj není nic moc. Přeci jenom já jsem v tom speciálně trénovaná těma nejlepšíma. Ano, už to řeknu po milionté, ale vycvičili mě v tomhle moji rodiče. Jsem jim za to všechno moc vděčná.

Když jsem viděla, jak moc do toho desátník dává, nechtěla jsem zůstat pozadu. Protože to všechno, co jsem dělala do teď, bylo rozehřívání. A to nejsou jen nějaký svalnatý řečičky. Je to pravda. A tak jsem do toho dala tak polovinu mých sil. Dunění pytlů při každém zásahu se neslo místností. Do toho jsem přidala i postranní kopy holeněmi. Nikdy nekopejte nárty, nebo si rozdrtíte nártní kůstky. Vždycky se kope dolní částí holeně. Občas jsem to zpestřila i postranním kopem kolenem, ale to jen občas, protože si nechci servat čéšku. Ani desátník nebyl pozadu s kopy.