Políbená- DOKONČENO

13

Celý večer jsem přemýšlela nad tím, co po mě může chtít. Napadlo mě snad všechno. A pořád dokola jsem si říkala, jestli to za to stojí.
Je to takový hajzl. Vlastně, všichni chlapi jsou. Nesnáším je všechny. Do jednoho.

Do školy jsem šla myšlenkama úplně mimo. V batohu jsem měla schovanou její mikinu. To, že jsem s tím kusem oblečení spala, si radši nechám pro sebe. Pokaždé co jsem k tomu přičichla, cítila jsem její vůni. A taky štiplavé slzy v mých očích.

Poslední dobou jsem úplně odstřihla mé přátelství se všema holkama. Ve škole jsem byla uzavřená sama do sebe a s nikým se většinou nebavila. Většinou jsem jen pozorovala ji. Každou sekundu s ní si říkám, jak někdo sakra může být tak dokonalý. Je krásná, úžasná.. A pokaždé na ní objevím nějakou další maličkost, kterou si okamžitě zamiluju. Třeba ty vrásky a ďolíčky, co se jí udělají když se zasměje. Nebo jak zvláštně vždycky nakrčí nos, když přemýšlí. A dost. Dost myšlenek o ní.

Přicházela jsem ke škole a nějakou náhodou jsem už v chodbě potkala Valerii. Srdce se mi silně rozbušilo a moje koutky úst se roztáhly do úsměvu. Úsměv mi oplatila.

„Nějaká dobrá nálada, ne?" Houkla na mě.
No, dobrá.. Vydírá mě jeden debilní rozmazlený fracek a bůhvíco mě dneska s ním čeká. Ale jinak, dobrá.
Místo odpovědi jsem jen pokrčila rameny a začala z tašky vyndávat její mikinu. Když jsem ji jí podávala, naše prsty se dotkly a mnou projel záchvěv vzrušení.

„Tak.. Tak se uvidíme druhou hodinu.." Roztřeseně jsem ze sebe dostala a pak se na ni jen usmála.

„Jasně." Řekla a provokativně na mě mrkla. Myslím, že dost hrozilo, že mi srdce vyskočí z hrudi. Přinutila jsem své nohy k pohybu a konečně od ní odcházela(teda, ne, že bych tak úplně chtěla.)

Jen co jsem zabočila za roh, vyskočila (doslova) na mě Amy.

„Vy se s Valerii bavíte?" Řekla místo pozdravu.

„No.. Dá se to tak říct." A taky se tak trochu líbáme.

„Myslela jsem, že ji nemáš ráda."

„To jsem přece nikdy neřekla." Měla jsem co dělat, abych nezačala křičet.

„To je fuk.. Jen jsem ti o ni chtěla něco říct..." Ztišila hlas a naklonila se ke mně.

„Prý o ní někdo slyšel, že.. Že je na holky." Polkla a s důležitostí se na mě podívala. Chovala se jako malé dítě. Přesto.. Při tom, jak vyslovila svou větu, se ve mně něco skrčilo a štiplavě se mi zabodávalo do srdce.

„No a co? Jsi snad homofob?" Předstírala jsem nezájem. Ona se zatvářila zmateně.

„Jen jsem myslela, že by bylo dobré ti to říct.. Co kdyby si na nás něco zkusila?"

„Amy.. Myslím, že ztrácíš čas kravinama. A promiň, ale spěchám na hodinu. Uvidíme se pak. Pa." Rychle jsem ze sebe dostala, otočila se a nechala ji tam stát se zmateným výrazem.

•••

Zbytek dne probíhal jako vždycky. S Valerií jsem nemluvila a s nikým jiným pořádně taky ne. Teď už byl jen čas se připravit na schůzku s Jackem. Bála jsem se toho, že jeho nabídku nebudu moct přijmout a on by pak řekl mé tajemství. Věc, která mě tíží jako nic na světě.

Nepřipravovala jsem se nijak zvláštně. Vlastně paradoxně jsem ani nebyla nervózní. I když šlo o hodně.

Čekal mě přesně tam, kde jsme se domluvili. Koukal se kolem, svýma svůdnýma očima a holky se za ním otáčely. Závistivě mě probodávaly pohledy, když jsem k němu došla.
Nány.

„Tak jo. Prostě a jednoduše mi řekni co chceš."

„Pozdrav by nebyl? Mimochodem, sluší ti to." Jezdil na mě pohledem.

„Tak to jsem selhala." Řekla jsem hořkým tónem. Povytáhl koutek úst.

„Půjdeme si někam sednout." Oznámil mi a vedl mě do kavárny vedle nás. Otráveně jsem si odfrkla.

•••

„Tak jo. Začni." Pobídla jsem ho.

„Dobře zlato. Nemusíš se bát. Nebudu po tobě chtít žádné prasárny. Bude to jen obyčejná, přátelská nabídka. Takže.. Asi sis všimla, že moji rodiče, stejně jako tvoji si potrpí na majetku. Jelikož je můj otec docela dost vážený člověk matka chce, abych si našel trvalý vztah. Bohužel je v tom jeden malý problém. Mně to prostě nejde. Nevydržím s holkou dýl jak dva týdny. A proto jsi tady ty. Představím, tě jako vážnou známost, i když oni tě už pochopitelně znají.. a budeme dělat, že jsme spolu. Já si mezitím můžu být s jinýma holkama a ty... V podstatě taky." Zasmál se. „Nebudeme se vázat na toho druhého. Já budu mít pokoj od rodičů a tvoji rodiče taky nebudou mít jediné podezření, že je něco v nepořádku. Tak co? Co na to říkáš?" Domluvil a pak se napil své vody.

Musím upřímně říct, že jsem z toho byla docela dost v šoku.
„Chceš mi říct, že tohle všechno děláš jen proto abys měl pokoj od rodičů?"
Znova se zasmál.

„Předpokládám, že až si najdu dívku, budu dostávat i větší kapesné. A jiné výhody." Hajzl. Hajzl, hajzl, hajzl.

„Musíš se rozhodnout hned teď na místě. Nebudu čekat. Ber nebo nech být."

Super.

Další kapitolaaaa:D
Co myslíte, jak se Rachel rozhodne?
A co myslíte, že na to řekne Valerie?
Muhoahahahahh, uvidíme, uvidíme :D

Mimochodem, dneska je 5. července, což znamenáááááááá... Že je mi konečně 15!
Juhuuu:D až na to, že jako vždycky se můj narozeninový den pokazil. Něčím. Takže sedím sama na sedačce a píšu. A vzpomínám a brečím a ... No, znáte to.

Takže jestli mi chcete zlepšit náladu, můžete dát hlas a nebo zanechat nějaký komentář:)

Teda, ten hlas zanechat musíte!!!!!!:D :D

Hned.

Dej. Tam. Ten. Hlas.

Ne, ok, nebudu vyděrač jako Jack.
:D
Tak jo. Uvidíme se příště. Pááá:)

Miluju vás<3