Dvě strany jedné mince

Gaius

„Camlannu," zopakoval jsem.

„Doufal jsem, že ten název nikdy víc už neuslyším," zahučel můj svěřenec zády ke mně. Tváří v tvář beznaději a tomu, že přijde o svého nejlepšího přítele. Ne, že přídě o člověka, kterého miluje, s kterým by šel až na kraj světa, pro kterého byl ochoten zemřít, i vraždit.

„Nemůžeš jít, Merline. Budeš ho muset přesvědčit..."

„Znám Artuše líp než sám sebe, nebude poslouchat," řekl hořce Merlin a obrátil se ke mně se slzami v očích.

„Pokud Artuš pojede do Camlannu, proroctví se naplní a on zemře," apeloval jsem znovu na zdravý rozum svého chráněnce.

„Ta bitva je pro něj jediný způsob jak zachránit své lidi. I kdyby měl zemřít, tak stejně pojede," vrtěl hlavou s ironickým, hořkým úšklebkem a já věděl, že mluví pravdu. Nebyl žádný způsob jak krále přesvědčit.

„Tak co budeme dělat?" zamračil jsem se.

„Když nemůžeme zabránit, aby jel, tak ho musím ochránit nejlépe, jak dokážu," odpověděl mi a já v jeho hlase opět zaslechl onen tón, kdy se v jeho hlavě začalo rodit řešení celého problému. Já jsem však řešení stále neviděl.

„Nemůžeš ho ochránit bez své magie," zavrtěl jsem hlavou.

„Tak ji musím znovu získat," opáčil mladý čaroděj.

„Nemůžu ji obnovit. Je to nad moje síly," pohlédl jsem na něho smutně a srce mě zabolelo v zoufalé bezmoci.

Merlin, se na mě však laskavě usmál, poplácal mě v přátelském gestu útěchy po ruce a pravil: „Já vím. Možná je to nad síly všech. Pokud existuje odpověď, tak ji musím hledat všude."

„Ale kde?" zeptal jsem se v obavách, co mi můj svěřenec, jenž mi byl dražší než celý Kamelot, který byl skoro jako můj vlastní syn, odpoví.

„V rodišti samotné magie. Křišťálové jeskyni," řekl rozhodně, ale ve mně zatrnulo. To nebyla šance, ale další slepá ulička.

„Ale údolí Padlých králů je plné banditů. Bez svých schopností nemáš šanci," namítl jsem a složil si ruce v přísném gestu. Nehodlal jsem ho jen tak pustit na jistou smrt. Ano, Merlin se pořád spouštěl a byl vystaven nebezpečí, ale tohle bylo jiné. Tentokrát neměl v záloze ani svůj dar. Teď už nebyl Emrys, nebo ano...

„A právě proto nebudu sám," odpověděl mi odhodlaně s rošťáckým úsměvem a já pochopil, proč jsem kdy cítil úctu a obdiv k tomuto nemotornému, zdravě drzému lenochovi. Nikdy to nebylo zcela jen pro to, jakou neskutečnou moc držel tento chlapec. Nebylo to proto, že je nejmocnější čaroděj, který kdy žil, ani pro to, co všechno dobrého vykonal. Bylo to ne, co byl, ale jaký byl. Ta síla nebyla magie, ale láska. Každý den nečelil jen nepřátelům Kamelotu, ale i tomu, že muž, pro kterého se tolik obětoval, by ho nechal popravit, kdyby věděl kým je. Hrdě čelil nepřízni osudu, bolesti a i navzdory temnému proroctví, bez světla na konci tunelu, věřil ve východisko a nevzdával se, pro svoji rodinu a přátelé. To bylo to, co ten titul Emrys znamenal a pokud byl člověk, který dokázal odvrátit nevyhnutelné, byl to právě on.

„Hodně štěstí, můj chlapče" popřál jsem mu.