Dvě strany jedné mince

Gwain

Již jsme se prodírali skalisky v Údolí padlých králů. Sluníčko svítilo, přes koruny stromů házelo zelený nádech a já pozoroval zamračený obličej mého nejlepšího přítele.

„Děkuji za všechno, co jsi udělal pro Eiru," řekl jsem náhle při vzpomínce, jak pomohl můj přítel mé milence.

„Není důvod mi děkovat, to bylo to nejmenší," odpověděl mi Merlin automaticky jako vždy. Vždy toho dělá pro ostatní, zejména pro Artuše tolik, bez nároků na poctu, uznání nebo jakoukoli odměnu. Dovolil jsem si s ním v duchu nesouhlasit. Kdyby ji neošetřil, možná by se ta rána zanítila. „Máš o ni zájem," pokračoval dál v rozhovoru, který jsem nakousl.

„Jen těžko jsem ji mohl nechat v rukou Sasů, nemyslíš?" zabručel jsem. Jasně, byla pohledná, vyspal jsem se s ní. To jsem však už udělal mnohokrát, ale nebyla to ta láska. Myslím, že to nebyla ani žádná láska, možná jen chtíč.

„Takže jsi ji zachránil jen kvůli tomu?" dobíral si mě dál přítel s uličnickým úsměvem. Kdyby ne, nebyl by to snad ani on.

„Samozřejmě!" potvrdil jsem mu to bez zaváhání, ale sotva jsem to dořekl, zaútočili se na nás dva bandité. Jednoho jsem praštil do nosu a ten se svalil na zem, poté se na mě vrhl další, než jsem ho stačil nějak zlikvidovat, první vstal a zaútočil na mého přítele. Merlin uskočil a svalil se do měkkého listí. Stulený do klubíčka rukama si chránící hlavu.

„Gwain!" zakřičel na mě Merlin zoufale a bezmocně, když se ho bandita pokusil zapíchnout jako prase na porážce, a za to si onen bandita vykoledoval můj meč ve svém břiše. Druhý bandita, s kterým jsem ještě neskončil, zaútočil na mě znovu, když jsem byl k němu otočen zády, aby mi mohl do nich jako srab vrazit dýku, ale já jsem prostě vytáhl meč z prvního a bez toho, abych se otočil, jsem jedním chvatem zabil i druhého.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se svého přítele a pomohl mu na nohy. Poprvé jsem ho viděl takto bezbranného, bezmocného, ale co jsem čekal? Merlin byl skvělý přítel, který doprovázel Artuše a nás rytíře do jakéhokoli nebezpečí. Byl jedním z nás, ale nebyl to rytíř. Neuměl se bít.

„Ano. Myslím. Děkuju," pravil vděčně a malinko rozhozeně.

„Není důvod mi děkovat, Merline. To bylo to nejmenší," použil jsem jeho slova, která mi řekl před chvílí. Skutečně nebylo za co děkovat. Byl můj přítel a tohle byla má povinnost. Vím, že by udělal pro mě to samé. Ne, že to již určitě učinil. Jen já si toho nebyl vědom. Tady jsem měl odpověď na svoji otázku.

Kolem něho byla vždycky zvláštní atmosféra. Pod veškerou tou nemotorností, vtípky a iluzí jak Artuš častokrát říkal „nejhorší sluha v dějinách Kamelotu", bylo něco o mnoho víc. Mockrát jsem ho slyšel v soukromí mluvit, tak jak před Artušem nikdy, plánuje, co je třeba, na Artušovu ochranu, na ochranu přátel a celého království. Vždycky věděl, kde co se dělo a co je zapotřebí učinit. Nikdy se však nezmínil, jak to ví. Pod rouškou předstíraného idiota to byl člověk, který seděl nad šachovnicí a posouval figurkami. Byl mocný, vždy jsem to věděl, ale jeho síla, nebyla stejná jako moje, ani jako Artušova. Vždycky jsem si myslel, že je to síla, informací, dobrého stratéga, ale bylo za tím ještě něco víc.

„Odsud už to zvládnu sám," pravil mi, když jsme došli k jakési staré zatuchlé jeskyni. Zněl odhodlaně a sebejistě, ale já jsem i tak, potom co jsem o něm tušil, dostal obavy. Nedávalo to žádný smysl.

„Co prosím?" zeptal jsem se v naději, že jsem se asi přeslechl.

„Není třeba, abys šel dál. Budu v pohodě," ujišťoval mě, ale to bylo absurdní.

„Jak se dostaneš zpátky na Kamelot? Všude kolem jsou banditi," dožadoval jsem se vysvětlení. Proč chtěl, abych ho doprovodil sem? Co bylo v té jeskyni? Nepochyboval jsem, že něco nezbytného, něco co pomůže Artušovi a bude v nadcházející bitvě třeba. Něco tak důležitého, že byl Merlin ochoten podstoupit, tak nebezpečnou cestu, lhát svým přátelům a králi, a především je teď v hodinách nejtěžších opustit. Věděl jsem, že pod formulací: „životně důležité zásoby" se skrývá mnohem, mnohem víc.

„Jakmile získám to, co hledám, budu naprosto v bezpečí, slibuju," řekl můj přítel smutně, ale s jistotou jako nikdy, ale jak, jak by to něco mohlo Merlina ochránit? Bylo tu tolik nebezpečí, a člověk jako on, neměl sám šanci, nebo snad ano?

„A co hledáš?" naléhal jsem v domnění, že kdybych alespoň věděl, nemusel bych se tolik obávat, ale můj přítel měl tajemství. Vždycky byl tak trochu záhadou, něco skrýval a nehodlal se svěřit.

„To ti nemůžu říct, Gwaine," oznámil mi, alespoň už nepředstíral, že nejde o nic důležitého, ani že to nesouvisí s tím, kým je, s tím, že něco tají. Přesto mě to bolelo. Můj přítel se mi nehodlal svěřit, můj nejlepší přítel, mi v tomto ohledu nevěřil, ale žádal, abych věřil já jemu. „Musíš mi věřit," požádal mě a já smutně kývl. I když on ve mně víru neměl, já v něho ano. Neřekl mi všechno, ale řekl mi to, co jsem potřeboval.

„Měl bys už jít. Artuš tě bude potřebovat po svém boku," poslal mě pryč. Jistě, jeho první myšlenka byla jako vždy na Artuše, na jeho krále.

„Dej na sebe pozor, Merline," upozornil jsem ho a on se rozhlédl a kývl.

Abych se ujistil, že bude v bezpečí, dal jsem mu svůj meč. Bylo to to jediné, jak jsem se mohl ubezpečit, že bude tady mít, alespoň něco na obranu, před nebezpečím, které tu číhalo na každém rohu. „Víš, že se používá ten ostrý konec, že ano?" udělal jsem drobný vtípek, když jsem mu ho podával, ale byla to jen chabá ozvěna minulých pro mě bezstarostných let. Přesto jsme se oba hloupě tomu zasmáli.

Podal jsem mu ruku na rozloučenou s vědomím, že je tu velká šance, že už ho v životě neuvidím. Přijal ji a pevně stiskl. „Doufám, že najdeš, co hledáš," popřál jsem mu hodně štěstí a on roztáhl ústa do širokého rošťáckého úsměvu, a pak se vydal do temné jeskyně.