Dvě strany jedné mince

Merlin

„Myslím, že je to vše, sire," oznámil jsem s trochou veselí, z dobře odvedené práce.

„Působivé, velmi působivé. Nikdy jsem takovou práci neviděl. No, vlastně od tebe," pochválil mě Artuš se svým typicky spratkovským způsobem a tím mi ještě trochu pozvedl náladu a odvahu, pro to, co jsem musel říci. Stejně však vyhlídka na to samotné nebyla vůbec růžová.

„Děkuji, sire," usmál jsem se, ale Artuš mé nadšení z tak dobré práce nesdílel. Tušil, že je za tím něco, co se mu nebude líbit.

„Tak, co chceš?" zeptal se, pochodujíc na druhý konec komnaty ke svému pracovnímu stolu.

„Chci?" zopakoval jsem překvapeně. Pravda blokoval jsem naše spojení od doby, kdy jsem byl nucen to kouzlo použít, abych ho vyléčil a jemu se pak zdál ten děsný sen o naší lásce, mém čarodějnictví a svlékání, víte, co myslím... nemohl číst mé myšlenky nebo pocity, ale skutečně tomu tak bylo? Bylo to přeci jenom kouzlo, které jsem po tom incidentu, kdy jsem spletl naše duše dohromady, použil, abych nás zase od sebe dostal na přijatelnou úroveň. Bylo to kouzlo! Moje kouzlo a moje magie byla pryč... takže bariera mohla být taky pryč a stejně, kouzlo je vždy jen kouzlem. Nemusíte člověku dát doslova část své duše, pokud mu dáte obrazně část svého srdce.

I bez toho spojení mohl vypozorovat, že o to tu dnes neběží. Že situace je daleko vážnější, než se zdá a já nemám na výběr.

„Jsi ten nejhorší sluha v dějinách. A najednou tohle. Jsou to peníze?" Ach Bože! Proč bych za svou dobře odvedenou práci měl něco chtít, a obzvlášť prachy? Tak tohle si myslí!

„Ne," odpověděl jsem prostě.

„Ne, to nemůže být ono. Všechny mé jsi vyhrál." Jo nemáš hrát s kouzelníkem. Chtěl jsem mu odvětit, ale to jsem samozřejmě nemohl a stejně, to už teď ani nebyla pravda. Už jsem nebyl čaroděj, jen obyčejný sluha, který žádá o... „Volno?" Ano Artuši to je to, co potřebuji, volno, trochu času abych, abych se mohl zase chopit moci, porušovat zákon a zachránit ti ten tvůj zadek. Artuš sebral ze stolu nějaký svitek a znovu si to zamířil ke mně.

„Artuši," pokusil jsem se to vysvětlit, ale nedal mi ani chvilinku prostoru.

„Ne, to to taky nebude," Artuš se ve svých úvahách zarazil. Konečně s uvědoměním jaká je atmosféra toho celého a že stojím na místě jako oukropeček, klepu se smutkem a proviněním. Nechápavě se zakřenil. „Ty jsi vážně nic neudělal."

„Chtěl jsem se jen ujistit, že máš všechno potřebné na cestu do Camlannu, na nadcházející dny," vysvětlil jsem své počínání a cítil jsem, jak se mu při těch slovech chvěji hlas, svírají se mi hlasivky, oči mě pálí a ve mně je jen malá dušička, čekající na to, kdy mu dojde, co se děje a ona se bude muset schovat někam hodně daleko. Přesto jsem se snažil, aby to znělo, co nejvíc neutrálně a všedně. Nebylo třeba, aby jen tušil plný rozsah toho, co se na něj chystá.

„Děkuji," odpověděl pomalu. „Co tím myslíš -má cesta-?" zarazila ho moje formulace.

„Obávám se, že s tebou tentokrát nepůjdu. Tentokrát ne. Promiň. Musím zařídit důležité pochůzky pro Gaiuse. Životně důležité zásoby, které tu nejsou," odrecitoval jsem mu postupně po jednotlivých větách, tak jak mi to mé hlasivky a hrdlo dovolilo, co jsem si připravil a Artuš mě při tom bedlivě pozoroval se zamračeným obočím, ale široce rozevřenýma očima, překvapením.

„Životně důležité zásoby," zopakoval, jako by tomu nedokázal uvěřit.

„Ano," potvrdil jsem ještě jednou a žaludek jsem měl až v krku. Zase jsem mu lhal. Znova a opět, a tentokrát abych mu vysvětlil, proč ho zrazuji v takovéto chvíli. Proč, ho nechávám na pospas, proč ho opouštím v těch nejhorších hodinách.

„Ne že bych..." chtěl jsem něco říct. Chtěl jsem, aby věděl, že nemám jiné východisko, že to není nic bezvýznamného a že mi to je líto. Tak moc líto! Ale on mě zastavil.

„Ne, ne," zavrtěl hlavou a já poznal zklamání. „To je v pořádku. Je to v pořádku. Chápu," pokračoval dál smutně můj přítel, ale ač to říkal, nechápal.

„Artuši," zašeptal jsem prosebně, ale on mě zase utnul.

„Víš, Merline, všechny ty vtipy o tom, že jsi zbabělec... Ani jeden jsem nemyslel vážně. Vždycky jsem si myslel, že jsi ten nejstatečnější muž, kterého jsem potkal," přiznal mi, pravou povahu toho, co si o mě myslel. Myslel, minulý čas! „Asi jsem se mýlil," dokončil svoje doznání. Zklamal jsem ho. Ne, proto, že by si myslel, že jsem zbabělec, ale že poprvé za ten čas poznal, že lžu. Pochopil by, kdybych měl strach, kdybych zůstal, aby někdo se postaral o Gwen a jako lékař po dobu nepřítomnosti Gaiuse, aby měl lidi zde tady, kdo léčit. Nebyl jsem koneckonců rytíř, neměl jsem povinnost, ale on nevěděl proč. Proč ho opouštím? Proč mu lžu? Co bylo tak nezbytné a tajné?

Byl můj přítel, ne byl i víc. Byl jako můj bratr, i moje láska a část mě samotného, a přeci jen nevěděl. Nesměl vědět, i kdyby to měl být poslední chvíle, kdy se vidíme.

„Artuši..." zavolal jsem na něho ještě zoufale.

„Hmmf," jen tiše pouze zabručel, dál studujíce svitek.

„Je mi to líto, tak moc líto," zašeptal jsem ještě, po tváři mi stekla slza, kterou jsem si rychle utřel. Neměl rád, když jsem takhle moc projevoval svoje city a já nehodlal poslouchat jeho „Neboť taková holka, Merline!" Teď jsem jistě věděl, že bariera mezi spojením našich duší tedy byla neporušena, ale já si přál, aby tomu tak nebylo. Třeba kdyby pak Artuš byl schopný pocítit to, co jsem v sobě držel, co mu tajím, i co cítím, možná by pak to vše bylo jednoduší...