Sakura no ki no in de

Kapitola 2

Jako každé ráno jsem se probudil s prvními paprsky slunce. Bouřka už se přehnala, všude bylo ticho a klid a Suki-sama mi klidně oddechoval v náručí. Musel jsem se usmát, když jsem ho viděl. Pomalu, abych ho nevzbudil, jsem se zvednul a šel se převléknout. Nejdřív jsem si sepnul vlasy, aby mi nepadaly do obličeje a pak jsem si začal rozvazovat kimono. Přitom jsem přemýšlel nad včerejší nocí, byl to krásný zážitek, škoda, že se nebude opakovat. Nemohu si něco takového znovu dovolit, není to vhodné ani správné. V téhle společnosti a v této době něco takového nemůžu.

Probudil jsem se kvůli sluníčku, jehož paprsky mi svítily do obličeje. Rozespale jsem pootevřel oči a spatřil jsem Kura, jak si sundává kimono. Chíli jsem ho jen pozoroval. Nádherná světlá kůže na ramenou i zádech a.. Počkat! Co to je? To je... "Tetování?" šeptl jsem si pro sebe. Proto mi včera nechtěl říct, co má na zádech? Vždyť je to pěkné. Nemá se za co stydět.

Rychle jsem se převléknul a otočil se zpátky na pána. Naneštěstí, on už byl vzhůru a koukal na mě. "Dobré ráno, Suki-sama," řekl jsem jako vždy a poklonil se. Viděl má záda nebo ne? Doufám, že ne. Nerad bych mu to všechno vysvětloval... Musím si vymyslet nějakou výmluvu, pravdu vědět nesmí. Mám černou minulost a na rukou krev, kterou již nikdy nesmyju.

"Dobré," usmál jsem se na něj. Chjo. Ať si sundá to kimono. Vždyť to tetování je pěkné. "Co snídaně?" zeptal jsem se stále s úsměvem.

"Jistě, hned to bude, " pokývnul jsem hlavou a odešel do kuchyně. Sice bych se rád ještě natáhnul a pána si přitisknul k sobě, ale to už je minulost. Musím se zase nahodit do starého režimu, jako by se včera nic zvláštního nestalo. Rychle jsem připravil snídani a vrátil se k sobě.

Počkal jsem a když mi přinesl snídani, opět jsm si z toho začal vybírat. A opět jsem si vybral sladké. Zakousl jsem se a podíval se na Kura. "Mimochodem, máš moc pěkný záda," pochválil jsem mu.

"Tak pěkná nejsou, vy máte hezčí pane," řekl jsem a jak bylo zvykem, vrátil mu kompliment. Na to jsem si povzdechnul. Takže na záda viděl, všechna ta tetování a jizvy, připomínky moji minulosti, kterých se nedá zbavit. "Vyspal jste se dobře, pane?" optal jsem se po chvíli, abych změnil téma.

"Ano," přikývl jsem. "Tvá přítomnost mě úžasně uklidnila." Pomalu jsem pojídal snídani a při tom na něj koukal. "Nemohl by ses pro mne otočit?"

"Smím vědět proč?" zeptal jsem se. Nechtělo se mi. Pokud chce vidět znovu má záda, neukážu mu je, nemusí je vidět znovu. Jednou je víc než dost!

"Líbí se mi tvé tetování," usmál jsem se na něj. Byla to pravda. To tetování bylo samo o sobě nádherné, ale jemu slušelo strašně moc.

"Nemyslím si, že je třeba ho vidět znovu, " řekl jsem a vlastně ho tak odmítnul poslechnout. To mi ale bylo v téhle chvíli jedno.

"Odmítáš poslechnout svého pána?" zeptal jsem se přísně a zvedl se. "Nechci se tě na nic vyptávat. Jen se chci na to tetování pořádně podívat. Líbilo se mi to."

Nahlas jsem si povzdechnul, sundal si kimono z vrchní části těla a otočil se k němu zády. Nemůžu mu moc odporovat, je mým pánem, ještě bych měl problémy. Navíc, pokud se nebude na nic ptát... Ikdyž, nedomyslí si, proč mám záda celá potetovaná?

Usmál jsem se a přejel prsty po úžasném tetování. Jakto, že jsem si té rudé chobotnice s chaluhami všiml až teď? To tetování se mi opravdu líbilo. To, že měl záda zjizvená, jsem ignoroval. Včera mi neodpověděl, neodpoví mi ani dnes. Zeptám se ho na to jindy.