Sakura no ki no in de

Kapitola 4

Po pár dnech:
Nemohl jsem se na něj podívat, nedokázal jsem to. Kdykoliv jsem viděl jeho tvář, vyčítal jsem si, co jsem mu provedl. Když jsem pro něj měl něco udělat, vždycky jsem pro něj pak poslal někoho jiného, prostě jsem ho nedokázal vidět. Nemůžu tu zůstat... Ničí to nás oba... Možná... Možná bych se mohl vrátit odkud jsem přišel... Tady už nemám místo.

Ačkoliv jsem jím opovrhoval, neboť to byl vrah, nemohljsem bez něj být. V jednom kuse jsem po něm něco chtěl a ačkoliv mi jedna moje část říkala: 'Ne.', snažil jsem se mmu odpustit. I tohle patří k povaze samurajů. Ovšem nevypadalo to, že by o to stál.

Já... Přál jsem si být zase u něj... Dělat jako by se nic z toho nestalo, ale... Nešlo to... "Do háje!" zakřičel jsem a praštil pěsti do stěny. Tohle už nevydržím! Zvednul jsem se a šel za Sukim. Zaklepal jsem a vešel do jeho pokoje. "Nemá pán nějaké přání? " zeptal jsem se. Splním mu poslední žádost a pak odejdu. Už tu nemůžu zůstat, zničilo by mě to.

Zamyslel jsem se. Jaké bych mohl mít přání? Momentálně jsem nic nepotřeboval, ale... Byla tu jedna věc, kterou jsem chtěl. Možná by ho to probralo. "Mám," přikývl jsem. "Lehni si na chvíli ke mně na futon," řekl jsem a pošoupnul jsem se, aby se vešel.

"Dobře," přikývnul jsem s hraným úsměvem a položil se vedle něj. Ten jeho pohled, ať se na mě tak nedívá. Cítím se potom ještě víc provinile.

Když si lehnul vedle mě, přitiskl jsem s k němu a čekal, co udělá. Zda se zachová, jako tehdá v noci. Nebo tehdá ve vaně. Doufal jsem v to. Znamenalo by to, že v něm přece jen kousek citu zůstal.

Citím ještě větší vinu, když si vzpomenu, co jsem mu udělal. Dělá mi to jen těžší. Smutně jsem si povzdechnul a vzal jeho tvář do dlaní. "Takara," šeptnul jsem a pohladil ho po tváři. Takhle neodejdu.

Překvapeně jsem se na něj podíval. Žeby konečně nějaký cit? "Kaze," řekl jsem tiše. V jeho očích jsem ale viděl jiný cit, než tehdá. Smutek a vinu. Proč? Proč ten smutek?

"Omlouvám se," šeptnul jsem a krátce ho políbil na rty. "Je mi to líto..." řekl jsem ještě a jemně ho od sebe odtáhnul. Musím jít, tohle už déle nesnesu. Zvednul jsem se z futonu a chtěl odejít.

"Počkej," řekl jsem posmutněle a chytl ho za kimono. "Co je ti líto? Já dokážu odpustit. Kaze, co chceš dělat?"

"Všechno je to moje vina..." řekl jsem jen, chytnul jeho ruce a odtáhnul je od sebe. "Jen moje vina..." Pohladil jsem ho po vlasech a po tváři. "Musím jít... Sbohem," šeptnul jsem ještě a rozeběhnul se pryč. U sebe v pokoji jsem ještě popadnul batoh se zbalenými věcmi a běžel jsem do stájí, kde už čekal připravený kůň. Nemůžu tu zůstat už ani minutu. Stáhlo se mi hrdlo a cítil jsem jak mi po tváři stekla slza. Rychle jsem nasednul na koně a tryskem vyrazil z panství.

"Počkej!" křikl jsem za ním, ale on už zdrhal pryč. Rozeběhl jsem se za ním. Má koně? Sakra! A vůbec, kam chtěl jít? A vrátí se někdy? Nechce odejít navždy, že ne? To by mě zničilo! Jednomu ze služebníků jsem přikázal, ať mi okamžitě nachystá koně. Poté jsem zašel do Kazeho pokoje a hledal něco, co by mělo jeho specifický pach. V podlaze jsem našel jeho katanu. "Akiro!" zavolal jsem svého vlka a dal mu katanu před čumák, aby ji očichal. "A hledej," řekl jsem, šel jsem do stájí, nasedl na již připraveného koně a i s Kurovou katanou jsem jel za Akirou po Kazeho stopě.

Ignoroval jsem Takarův křik a bezhlavě jsem se hnal vpřed. Dlouhé minuty jsem hnal koně, abych se dostal co nejdál. Potřeboval jsem pryč. Odmítal jsem zastavit. Dokud to šlo, koně jsem hnal. Když už mi přišlo, že jsem dostatečně daleko, zpomalil jsem.