My own thug life

My own thug life 23

Jimin
Když jsem se probral byl jsem zavřený za mřížemi. Připomínalo to tu vězení. Kde to jsem? Snažil jsem si vzpomenout, hned se mi vybavil Yoongiho tichý výkřik, který jsem slyšel naposledy. Yoongi? Kde je vůbec on? Vstal jsem, trochu se mi zamotala hlava. "Ahoj Jiminy jsem rád, že už si vzhůru." zaslechl jsem velmi známý hlas. Ostře jsem otočil hlavou jeho směrem a hned na to jsem zalitoval, že jsem nebyl opatrnější. Jednou rukou jsem se chytl za hlavu a promnul jsem si bolavé místo. "Kdo jsi? Kde je Yoongi?" vpálil jsem na něj hned dvě otázky. On se pořád jenom usmíval. "Jsem Taehyung a Yoongi už je mrtvý." "Není a nedělej si ze mě prdel, víš jak to myslím!" zvýšil jsem na něho trochu hlas. "Ty si mě nepamatuješ?" jeho výraz trochu posmutněl. "Měl bych?" Nikdy předtím jsem nikoho takového jako je on neviděl. Nikdy. "Já jsem ten, co ti ojížděl prdelku na střední." Překvapeně jsem se na něj podíval, tak je to magor? Nic takového na střední nebylo. Já byl vždy ten nahoře a i kdyby, s Taehyungem jsem rozhodně nic neměl, tím jsem si byl na sto procent jistý. "Nejsi náhodou trochu psychicky narušený?" ukazováčkem jsem si zakroužil blízko u spánku. "Nechtěl by sis to zopakovat?" Ani mi neodpověděl, dělal že si mé otázky nevšiml a zeptal se na další. "Já ale kurva vůbec.." "Bla, bla, blaa" pomocí své dlaně naznačil, že kecám samé žvásty "Jiminy nemá to cenu... Zapírat, já vím všechno." "Jo? Tak povídej" pobídl jsem ho. "Vím třeba o tom co se stalo mezi tebou a Yoongim kdysi" věnoval mi nevinný úsměv.
"No a?" zkusil jsem to. I kdyby to věděl, už je to minulost. "A co to dítě?" "O čem to kurva mluvíš? Žádný dítě nebylo." "Jsem to já, rád tě vidím Tati" pokračoval. "Jsi stejně starý jako já" podotkl jsem. "To nevíš jistě!" vztyčil před sebe ukazovák. "A kolik ti je?? 8?" "Ne" s nevinným úsměvem se podíval do strany. "Ale bylo by to drsný, nemyslíš? Kdyby z toho vzniklo dítě a byl bych to já, to by vlastně znamenalo, že znásilním svého nevlastního bratra." "Nevlastního bratra?.." To snad nemyslí vážně. "Ty hajzle jeden!" zařval jsem na něj a vrhnul jsem se na něj proti mřížím, které mi jako jediné bránily, abych ho hned tady na místě nezabil. "Opovaž se na něj jenom sáhnout!" snažil jsem se rozrazit mříže a Taehyung se mi jenom smál. Zrovna se ozval nějaký křik zhora. Ten někdo volal Taehyungovo jméno. Jeho tvář se najenou úplně rozzáříla. "Už bylo na čase, naše malá princezna se konečně probudila" pohlédl na mě "tak si to tu užij Jiminy, já jsi jdu naposledy užít s tvojí kurvičkou" pohlédl mým směrem a otočil se na patě k odchodu. "Ne, Ne! Ne!" po tvářích mi začaly stékat slzy, kterých jsem si ani nevšiml "Taehyungu stůj!" křičel jsem a snažil jsem se pořád dostat ven. Bylo pozdě, už byl pryč. Pořád jsem se snažil nějak dveře rozrazit, bolelo mě rameno, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. "Yoongi!" zařval jsem jeho jméno zoufale, jméno mé milované osoby. Co se to děje, proč se to děje mu? Proč ne mi? Yoongi neudělal nic špatného.
Po pár dalších minutách se mi nějak podařilo se odtamtud dostat. Rychle jsem vyběhl schody a hledal jsem, hledal jsem Yoongiho. V obývaku jsem zahlédl něco co se zalesklo. Sekyra, ta se mi bude hodit. Zaslechl jsem výkřik. Mé srdce bolelo ještě víc. Neboj se Yoongi, za chvíli jsem u tebe. Jak nejrychleji jsem mohl jsem doběhl ke dveřím, ze kterých se ozýval smích toho hajzla. Pokusil jsem se dveře otevřít, samozřejmě že to nešlo. Začal jsem zuřivě rozskékavat dveře sekyrou. Hned jak byla díra dostatečně veliká, prolezl jsem dovnitř a rozhlédl jsem se po místnosti. To co jsem spatřil mé srdce doslova trhalo na kusy, rychle jsem se rozběhl k Yoongimu. Další zásah, v jeho hrudi se otvírala obrovská rána, ze které vytékalo obrovské množství krve, byl celý nahý a jeho tělo se neustále otřásalo v křečích. Ten hajzl Taehyung, jak mohl... Nedokázal jsem na to ani myslet. Sesunul jsem se k jeho bezvládnému tělu. Jednou svou rukou jsem vyhledal jeho ruku a stiskl jí v té své a druhou jsem ho jemně pohladil po tváři, jako bych se bál, že mu tím ještě více ublížím. "Yoongi" hlesl jsem tiše jeho jméno. "Slyšíš mě?" Otevřel ty svá nádherná očka a pohlédl na mě. "Yoongi, neopouštěj mě, miluju tě, nedokážu bez tebe žít." Nic neříkal, pořád na mě jenom hleděl. Nejspíš mě ani neslyší. Jeho stisk v mé dlani najednou slabě zesílil a mé slzy se zase spustily po mých tvářích a spadaly na Yoongiho tvář. Tohle má být asi sbohem. Nepřežije to, on se se mnou loučí. Můj pláč byl tak zoufalý. Podíval jsem se mu do pomalu uhasínajících očí a naposledy jsem ho jemně políbil na rty. Rozplakal jsem se ještě víc, když jsem se od něj odtáhl. Jeho tělo teď bylo nehybné, jeho oči byly prázdné, jeho kůže nabírala ještě bledší barvu. Min Yoongi právě opustil tento svět. Se zoufalým pláčem jsem stiskl jeho tělo v objetí a jeho hlavu jsem si položil na svou hruď. Bylo mi jedno, že byl celý od krve. Chtěl jsem ho naposledy obejmout.

Člověk, do kterého jsem byl opravdu a bezhlavě zamilovaný mi dnes umřel.

"Jimine!" zaslechl jsem Jaeho hlas. Když ke mě přišel blíž jeho výraz se změnil na vyděšený, ale nic neříkal. Byl v šoku.
"Kde jsou ostatní?" zeptal jsem se ho až s ledovým klidem. "Už jedou" odpověděl mi. Přede mnou zastavil černý Jeap ze kterého vystoupila Hyuna. Neřekla ani slovo a beze slov mě nechala. Položil jsem Yoongiho do kufru a posadil jsem se k němu. Přitáhl jsem si ho k sobě, byl celý ledový. Auto se rozjelo pryč z tohoto místa. "Kde jsou deky?" Dae mi ochotně podal dvě celkem hrubé deky. Zabalil jsem do nich Yoongiho tak, aby mu bylo asoň trochu teplo. "Už bude dobře" řekl jsem tiše.

Ještě není konec.
Při psaní tohodle dílu mi fakt už ale bylo do pláče.