Will and Simon • cz

pravidlo #4 • simon

Nenechej své kamarády, aby poznali tvého spolubydlícího.

„Myslíš, že kdyby Samuels schytal propisku do hlavy, vzal by to jako postrčení k zajímavějším přednáškám?" zahuhlal jsem do stolu tlumeně, pero znuděně převalující mezi prsty pravé ruky.

„Myslím, že by to bral jako záminku, proč bys měl leštit poháry v hale," odpověděl Oliver, „Znovu."

„Minule jsem si ale trest nezasloužil," hájil jsem se mrzutě, „Ten připínáček mu dal na židli někdo jinej. Něco takovýho je pod mou úroveň."

„Jo, ale to tys ho přeci zamkl v kabinetu fyziky, aby 'si užil se svými'," připomněl mi s úšklebkem.

„Proti tomu nemám co dodat," pokrčil jsem rameny, „Ale stálo to za to."

„Když myslíš," povzdychl si a položil si ruce za krk, „Co tvůj spolubydlící?"

„Proč se ptáš?" zamračil jsem se nechápavě.

„Minulej rok sis furt stěžoval, že musíš na tom pokoji tvrdnout sám, tak mě zajímá, co říkáš teď," odpověděl lhostejným tónem.

„Je roztomilej," zamyslel jsem se.

„Ty tohle umíš posoudit?"

„Hele, to, že po něm nechci skákat neznamená, že nedokážu ocenit, jak vypadá," odsekl jsem.

„A jak vypadá?"

„Jako Peter Parker v emo fázi. A s pihama."

Oliver vyprskl smíchy a vysloužil si tak pár vyčítavých pohledů od našich vzorných spolužáků. V omluvě na ně zamával a pak stočil pohled zpátky ke mně.

„Amazing nebo Maguire?"

„Amazing," odbyl jsem jeho zbytečnou otázku, „Ten Garfield, nebo jak se jmenuje."

„Tak to jo," zabručel uznale, „Přivedeš ho někdy? Becky ho určitě ráda pozná."

„Ta ho už zná," uchechtl jsem se nad vzpomínkou na scénu, které byla minulý týden svědkem, „A ne, nejspíš nepřivedu."

„Proč?"

„Nesnáší mě."

Oliver znovu vybuchl v záchvatu smíchu, tentokrát upoutávající pozornost i samotného Samuelse, který monotónně mumlal něco o vázaní atomů v čele třídy. Můj soused rychle zmlknul, ale pobavený výraz mu z ksichtu nezmizel.

„A divíš se mu?" namítl, vrtíc hlavou, „Jsi idiot."

„Ty jsi úžasnej kamarád, řekl ti to už někdy někdo?" povytáhl jsem obočí tázavě, „Měl bys mě povzbudit, debile."

„A jak?" zamračil se, „Lhát ti přece nebudu. Tomu klukovi se nedivím."

„Ale já nevím, co jsem mu udělal," zaskučel jsem a bouchl čelem do stolu.

„Vážně?" zeptal se Oliver pochybovačně, „Překonej se a chvíli mysli. Vážně jsi neudělal nic typicky stupidního, co by mu mohlo vadit?"

Hlavou mi provířilo pár vzpomínek na náš společně strávený týden.

Incident s Tomem. Vydírání kvůli šuplíku. Narušení jeho osobního prostoru a soukromí. Taky jsem si párkrát bez dovolení půjčil jeho ručník a použil notebook, co mu patřil. Jo a ve středu jsem s jeho kartáčkem na zuby rozmáčkl komára.

„Ne," mračil jsem se dál soustředěně, „Nemyslím si."

„Ty jseš beznadějnej případ," povzdychl si Oliver.