Will and Simon • cz

pravidlo #10 • simon

Moc nepřemýšlej nad něčím, co už je stejně pryč.

„Jednou...," zamračil jsem se tak do prázdna, týlem opřený o Oliverovo předloktí, s pusou jakoby nedočkavě pootevřenou, „Vyprávěl jsem ti, že jsem chtěl pštrosa?"

„Ne," odpověděl Ollie a otočil stránku knihy v klíně, trochu pohupujíc mou hlavou, „To je novinka. A nejsem si jistej, jak vysoko na škále seznamu 'informace o Simonu Fowlerovi, o kterých jste netušili, že je potřebujete' se nachází podezřelá tužba ohledně vlastnění pštrosa."

„Bylo mi sedm," povídal jsem dál, usmívajíc nad jeho typicky Oliverovsky sarkastickým podtónem, kterého se očividně nehodlal v dohledné době zbavit, „Adam byl na zájezdu se školou v zoo někde v Arizoně a přivezl spoustu fotek a pohlednic. A mně ti pštrosi připomínali tátu, aspoň myslím. On měl hodně rád ptáky a tak. Vycpaných jsme jich doma mívaly desítky. Mamka je nesnášela. Já každopádně chtěl doma buď jeho, nebo pštrosa."

Oliver mlčel. Ani neotáčel stránky. Jen seděl a já slyšel jeho dech. I ten svůj.

„Pštros by se na tebe nevykašlal," zachraptěl nakonec, pořád nehybný.

„Jo, to máš asi pravdu," přikývl jsem a nahlas se zasmál. Kotníky i zápěstí jsem měl téměř identicky překřížené a teď jsem jimi hravě houpal nahoru a dolů.

„Ale víš...," vydechl trochu váhavě, „Simone, víš, že..."

„No?" pozvedl jsem bradu, takže jsem měl přímo skvělý výhled do kamarádových nosních dírek. Stiskl rty k sobě, na mě se nepodíval a jen zavrtěl hlavou.

„To je jedno," zamumlal. Něco v jeho obličeji mě přinutilo dál se nevyptávat.

„Jen tak mimochodem," prohodil jsem po chvilce klidného ticha, ve kterém jsem se stačil přemístit do polohy s chodidly schovanými v mezeře mezi Oliverovými stehny a zády na šikmo vtěsnanými mezi polštáři opěradla gauče, „co pro mě máš k narozkám?"

„Ty máš narozeniny?" zabručel lhostejně, aniž by zvedl oči od knížky. Přiskřípl jsem mu vnitřní stranu stehna mezi patou a pohovkou a se škodolibým úšklebkem sledoval, jak se mu chladný výraz mění v bolestnou grimasu.

„Ty jsi debil," zabručel, ale aspoň se napolo usmíval a kroutil hlavou, „Ale promiň. Je to překvápko."

„Víš, že překvapení nesnáším," zaskučel jsem a objal si pokrčená kolena pažemi, bradu opřenou o hřbet ruky s možností vidět zpříma do Oliverova obličeje.

Světle hnědé vlasy mu už slušně přerůstaly kolem uší a legračně se kroutily vlivem té nepochopitelné gravitace. Býval rozcuchaný, ale přeci jenom nedosahoval Willových kvalit, který pravděpodobně ani neznal pojem 'hřeben'. Oliver ale jinak nebyl Willovi příliš podobný. Vlasy neměl tak tmavé a oči rozhodně ne modré. Spíš světle zelené se zvláštními střípky hnědé. Protáhlejší obličej a výrazné lícní kosti. A bledé mateřské znamínko pod levým uchem, které ze srdce nenáviděl. Mně se líbilo. Tvarem připomínalo malinkou Velkou Británii.

„Vím," reagoval na mé stěžování s potměšilým úsměvem, „Proto ti je tak rád plánuju."

„Nesnáším tě," zahuhlal jsem do dlaně, „Hlavně ať to za to ale stojí."

„Uvidíš," mrkl a protože viděl, že se nemám k dalšímu vyjadřování, pustil se znovu do čtení.

Ale já ho nehodlal nechat na pokoji. Dneska totiž působil nějak roztěkaně a já musel zjistit proč.