Will and Simon • cz

pravidlo #5 • will

Nepouštěj do pokoje holky, které začnou jako šílené bušit do dveří.

Clarkova univerzita byla prakticky ve všech směrech perfektní vysokou. Přednášející nenudili, třídy byly profesionálně vybavené a náplň hodin odpovídala všem očekáváním. Navíc jsem měl pocit, že pokud chci projít, musím se fakt snažit, a to mi dodávalo určitý pocit uspokojení ze své vlastní práce.

Takže jediným temným bodem, jedinou chybou, které se nedopustila jen škola, ale vlastně i celý svět, byla ta zatracená existence a můj spolubydlící Simon Fowler.

Když o tom tak přemýšlím, nechápu, jak dokázal přežít celých těch jednadvacet let a někde se náhodou nezabít při cucání lízátka a zachraňování kotěte ze stromu.

Protože to znělo přesně jako něco, čeho by byl schopný.

Po dvou týdnech společného soužití (i když jsem se pokoušel veškerý volný čas trávit v knihovně nebo univerzitní kavárně, stejně jsem se tomu jeho ksichtu nevyhnul úplně), občasného prohození slova s některým z jeho přátel nebo prostě jen trapným tichům, která mezi námi panovala, když jsme byli nucení trčet v jedné místnosti, jsem si v hlavě sestavil seznam věcí, které mi na tom individuu vadily nejvíce:

1. neměl ani tušení, kde ležely jeho hranice v požívání cukru

2. nahlas si pouštěl muziku, která sice nebyla tak otřesná, jak jsem čekal, ale rozhodně byla rušivým elementem, když jsem se snažil spát

3. byl sexy

4. moc mluvil

5. byl sexy

6. vracel se do pokoje až po půlnoci a pak prakticky křičel za spaní

7. BYL SEXY

Snažil jsem se ignorovat jeho zevnějšek, vážně.

Je to kretén. Soustřeď se na to, že je úplně blbej a budeš v pohodě.

Moje mantra ovšem evidentně nestačila a kdykoli se Simon převlékal nebo vracel z koupelny jen s ručníkem omotaným kolem pasu, cítil jsem, jak rudnu a spěšně bořil nos do první knihy, kterou jsem zrovna nahmátl.

A nezapomněl přitom doplnit seznam o další bod:

8. byl bezohledný (nebo totální idiot... sázím spíš na to druhé)

On možná asexuál byl a pohled na kapičky vody pomalu stékající z vlhkých vlasů po něčí holé kůži nebo kyčle rýsující se nad pasem ho nijak nevzrušoval, ale já tenhle problém měl.

A že velkej.

S povzdechem jsem se převalil na posteli a s hlavou zakloněnou přes její okraj jsem jen tak prázdně zíral do protější zdi. Fotky a plakáty různých alb, které tam měl Simon vylepené, jsem si už dávno vypálil do paměti a byl jsem schopný vyjmenovat každou z kapel, které si místo na stěně i v jeho srdci zasloužily. O lidech na fotografiích jsem ale nevěděl nic.

Na jedné z nich Simon kolem ramen objímal vysokého tmavovlasého kluka s výrazným tetováním na krku a piercingem v levém obočí, kterého jsem, soudě podle identické barvy duhovek, zařadil mezi členy jeho rodiny. Na další se s největší pravděpodobností usmívala jeho matka, se stejnými světlými vlasy a trochu přitroublým úsměvem.

Jak jsem si tak prohlížel Simonův obličej, drobné vrásky kolem očí a ďolíček ve tváři, musel jsem se pousmát. I když mi otravoval život téměř vším, co provedl, netroufal jsem si tvrdit, že ho nesnáším.