Tak a máme tu druhou kapitolu..Užijte si to a komentujte :3
_________________________________________________
Probudily mě sluneční paprsky, které mě šimraly na tváři. Otevřela jsem oči, vstala jsem z postele a doťapkala k oknu. Tak krásné počasí jsem tady snad ještě nezažila a řekla bych, že toho musím využít. Byla jsem sice takový ten typ dívky co hleděla na módu a hodně o sebe pečovala, ale každé druhé ráno chodím běhat abych si udržela postavu, co kdybych najednou začala přibírat..? Nemožné!
Oblékla jsem si kraťasy, tričko bez rukávů a obula si tenisky, ve kterých se mi nejlépe běhalo. V celém domě bylo ticho tak jsem usoudila, že všichni ještě spí nebo se jim jen nechce z postele. Nasadila jsem si sluchátka a vyběhla. Miluju běhání, člověk alespoň zapomene na vše, co jej trápí a soustředí na to, aby správně dýchal a do něčeho nenarazil. Běžela jsem minimálně hodinu, než jsem se dostala zpět do domu. Teď už jsem ale slyšela nějaké hlasy vycházející z kuchyně, ale sprcha pro mě byla přednější. Vyběhla jsem do koupelny a sházela ze sebe oblečení a dala pořádnou studenou sprchu. Vlasy jsem si umyla svým nejoblíbenějším melounovým šampónem a ještě chvíli stála pod proudem vody.
Když jsem vylezla, omotala jsem kolem sebe ručník, a trochu si vysušila vlasy, aby z nich nekapala voda na zem. Poslední co bych si přála, aby měl Zayn kecy. Když jsem otevřela dveře, myslela jsem, že dostanu infarkt.
„Co tady děláš?!“ Vyjekla jsem, když jsem ho viděla jak se válí v mým pokoji, na mý posteli! Prudce se narovnal a sjel mě pohledem, vůbec se necítil blbě, když na mě civěl s otevřenou pusou, přešla jsem k němu a zamávala mu rukou před obličejem, aby se vzpamatoval.
„Heh…P-Promiň, já myslel, že je to Harryho pokoj“ pořád měl na mě upřený pohled, pak se najednou zvedl a mířil ke dveřím.
„V pohodě. Jen už to nikdy..říkám nikdy nedělej, a když už budeš něco chtít tak zaklepej“ hodně jsem zdůraznila to nikdy, protože tohle se přece nesluší, vždyť mu muselo dojít, že tohle není Harryho pokoj…No co už. Stane se.
Ze skříně jsem si vytáhla riflové šortky, bílé tričko s černým křížkem a na nohy svoje milované černé vansky a konečně jsem mohla jít na snídani.
V kuchyni bylo opět prázdno, kdežto z obývacího pokoje se ozývaly divné zvuky. Usoudila jsem, že členové jedné z nejpopulárnějších kapel budou tam. Otevřela jsem ledničku a zjistila jsem, že tam není nic, co by se dalo sníst, tak jsem si aspoň uvařila kávu a sedla si ke stolu a začala číst jeden z časopisů, co se po stole povalovaly.
„Dobré ráno, slečno Isabell“ do dveří vkročil chlapec a pozdravil mě. Počkat. To je ten z mého pokoje.
„No dobré“ opáčila jsem mu bez náznaku jakékoli emoce a dál se věnovala svému – čtení.
„Hele, jestli se pořád zlobíš za to, že jsem omylem navštívil pokoj, tak se ti z celého svého obrovského srdce omlouvám a slibuji, že už se to nikdy v tomhle krutém životě nestane“ zašklebil se a já se musela zasmát. Jeho omluva byla docela působivá. To se musí nechat.
„O to tady nejde. Jednu nehlášenou návštěvu ještě přežiju“ mrkla jsem na něj a usmála se.
„Hm…Ty nás asi nemáš moc ráda, že?“ Pozvedl obočí a upřel na mě pohled. Co mu mám teď jako říct? Pravdu? A neurazí se?
„Nesnáším namyšlené hvězdičky, co si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa. Jsou ze všech nejlepší, nejhezčí a nikdo je nikdy nenahradí“ nahodila jsem vážný výraz a sledovala jsem jeho reakci. To, co se stalo jsem nečekala. Začal se smát.
„No nebylo by lepší nás poznat a až pak soudit?“ pořád se smál.
„Myslím, že Zayna znám dost dlouho na to, abych mohla pochopit, jak tady tohle to všechno chodí“ hodila jsem po něm vražedným pohledem, protože mi to prostě v tu chvíli přišlo vhodné. On se jen smál, teda teď už se zase usmíval.
„Izzy? Tak ti říkají že?...no víš, ne každý z nás je jako Zayn“ naklonil se ke mně a upřeně se mi díval do očí. Má tak nádherně modrý oči, že bych byla schopná se v nich utopit. Byl krásný, stačil kousek a mohla jsem cítit jeho dech na mé tváři, jeho rty jak se vpíjí do těch mých a pak mi to došlo..Izz!!! Nad čím to přemýšlíš?! V duchu jsem si dala pořádnou facku a ucukla, abych se mohla napít kávy.
„Zase si někdy popovídáme, krásko“ celá jsem zrudla, když to vyslovil..sakra! To není možný, takhle nervózní jsem v přítomnosti kluka ještě nebyla…tak proč s ním jo?
„Isabell? Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?“ Zayn, co ten zas chce. Vůbec nemám náladu s ním mluvit. Nejradši bych se zvedla a odešla do svého pokoje, kam by vlastně mohl také přijít, protože je to vlastně jeho dům, takže je to stejně jedno. Proč by se mnou zrovna on chtěl mluvit. Nikdy se se mnou bavit nechtěl a najednou dolízá..
„Co chceš, Zayne?“ zvědavě jsem koukala a na mém výrazu bylo zřejmě vidět, jak moc s ním mluvit nechci.
„No…Vím, že to mezi námi je hodně špatný, ale nechápu proč. Ještě nedávno…no vlastně 3 roky zpátky jsme spolu trávili všechen volný čas, jezdili spolu na dovolený a teď už si nevyměníme ani ten pitomej úsměv. Co se stalo?“ Pozoroval, jak přemýšlím, jak se nadechuji, abych něco řekla a pak zase nic. Čekal na odpověď a nehodlal bez ní odejít.
„To máš už v té své hlavičce jenom písničky, nebo tam máš ještě něco, čemu by se dalo říkat mozek? Sláva ti sloupla do hlavy a ty ses začal chovat jak kretén. Zapomněl jsi na ostatní, na ty podřazenější, na ty, co nepatří do světa showbyznysu.“ Dokončila jsem svůj malý proslov a čekala na jeho odpověď.
„To není pravda. Takový já nejsem. Přísahám!“ obhajoval se, i když mu to bylo k ničemu. „Já jen nevím, jak ti mám dokázat, že to tak není. Že jsem pořád ten stejný kluk jako kdysi.“ Zabořil pohled do země, aby nemusel koukat na ten můj vyčítavej. No jasně že mu to vyčítám!
„To už ale není můj problém. Já ti nic neudělala a nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo“ sledovala jsem jeho sklopenou hlavu. Bylo na něm vidět, že ho doopravdy mrzí, jak tohle všechno dopadlo, ale mohl si za to sám. Najednou se narovnal a na rtech mu pohrával zákeřný úsměv.
„Na odpoledne si nic neplánuj Iz“ usmál se, zvedl se a odešel. Pořád jsem hleděla na dveře, kterými teď prošel, a vstřebávala jeho slova. Asi ho budu muset uškrtit, tohle není možný. Si myslí, že si sem nakráčí, řekne pár milých slov, někam mě podle všeho vezme a já mu skočím kolem krku s tím, že je vše zapomenuto? Naivka. Ale…zase na druhou stranu. Bylo to od něj strašně milé, že se tak snažil.
