Text Me Please /texting/

"Lou?"

"Bože já jsem idiot!" vyjekl jsem a vytáhl si z kapsy telefon. Vždyť já si jeho číslo zablokoval!

Já jsem takový blbec....ale...co když mi nenapsal ani jednu smsku? Nebude lepší nevědět jestli mi napsal než vědět že jsem mu naprosto ukradený? Koukal jsem na displej telefonu na kterém byla tabulka odblokovat nebo zrušit a snažil se ze všech sil rozhodnout co bude nejlepší.

"Uhm" povzdechl jsem si a nakonec klikl na kolonku zrušit.

Bude lepší nevědět.

Promnul jsem si obličej a dal si telefon do kapsy opírajíc hlavu o okénko letadla.

.....

"Ahoj mami" řekl jsem nejistě když mě pevně objímala..tohle bylo spíše nepříjemné než příjemné jak jsem čekal. "Jsem tak ráda že jsi přijel" vydechla a odtáhla si mě na délku paží aby si mě prohlédla. "Už jsi tak velký broučku" pohladila mě po tváři a znovu si mě k sobě přitáhla. "Je to už dlouho" řekl jsem snažíc se zakrýt ten kousavý podtón úsměvem. "Tak pojď pojedeme taťka už na nás s holkama čeká" usmála se a rozešla se se mnou k autu. "Holkama?" Zeptal jsem se zmateně nasedajíc do auta.

"Phoebe a Daisy" usmála se a nastartovala. "Uhm...kdo to je?" Zeptal jsem se nechápavě a nervózně se ošil...nelíbí se mi kam tohle směřuje. "Tvé sestry" usmála se jakoby nic a rozjela se od letiště pryč. "Cože? S-sestry? Kolik jim je?" otočil jsem na ní pohled a snažil se zahnat ten nepříjemný pocit který se ve mě rozléval "6...jsou to dvojčata" "Já mám šestileté sestry a dozvídám se to až teď? " zeptal jsem se na co se mi v krku objevil obrovský knedlík a na hrudi se mi usadila ten nepříjemný pocit.

Tak mě nechtěli ale je ano? To...to je dobré vědět...je dobré vědět že mě nechtějí už ani vlastní rodiče. "Babička ti to neřekla?" "Ne...ale jednou za rok si zavolat mohla aby si mi to řekla" špitl jsem a otočil hlavu z okna snažíc se zahnat slzy.

Byl to hloupý ba přímo debilní nápad sem jezdit! U babičky mi bylo vždycky moc dobře....ona jediná mě má vážně ráda a já ji opustil...jsem takový idiot že to ani není možný.

"Loui-" "Byl to blbý nápad...zítra poletím zpátky...za babičkou...za mou rodinou" šeptl jsem a utřel si slzy. "Co to říkáš Lou? My jsme tvoje rodina" "Ne...ne to nejste" pokroutil jsem hlavou a po tváří mi stekla další slza, kterou jsem si okamžitě setřel. "Ona je moje rodina...pravá rodina...zastav prosím" řekl jsem rychle a odpoutal se. Musím odtud pryč...pryč od ní.

"Zlatíčko neříkej takové věci prosím pojeď se mnou domů." chytla mě za ruku a smutně se na mě podívala "Nechápu co tady dělám...vždyť tě ani neznám" vyvlékl jsem se jí, utřel jsem si slzy a vystoupil z auta když zastavila u krajnice.

Vytáhl jsem si svůj kufr a podíval se na ní. "Lou moc mě mrzí, že jsme tě tam nechali ale teď-" "Teď už je na něco takového pozdě...máš novou rodinu a já do ní nepatřím...nikdy jsem do ní nepatřil...opustili jste mě a za pár let si pořídili jiné děti...chápu to. Ty máš svou rodinu a já zase svou...jen mě mrzí, že ty ani táta do ní nepatříte" mluvil jsem roztřeseně a v dlani drtil rukojeť svého kufru.

"Babička je jediný člověk, který mě bude mít rád za jakýkoliv podmínek....rád jsem tě...viděl...poznal ale...pojedu domů...řekl bych, aby jsi je pozdravovala ale oni ani netuší kdo jsem takže...ahoj" otočil jsem se a rozešel se zpátky na letiště.

"Louisi počkej Prosím!" "Omlouvám se za tvůj ztracený čas...snad se ještě někdy někde potkáme....mami" lehce jsem ji zamával a utřel si slzy. Skousl jsem si svůj chvějící ret a přidal do kroku...ani za mnou nešla...vlastně se ani nedivím po tom co jsem jí řekl.