Lýdie a její Cesty - 1.Díl

Kapitola 1 - Nechceš žvýkačku?

"Už je vidím!" Zvolala bruneta sedící s cedulkou 'Student Tour'. Když jsme došli až k ní, začala mluvit: "Ahoj, já jsem Lýdie a budu provázet celou dovolenou. Nechci vás nijak poučovat. Věřím totiž, že studentka šesti jazyků a student obchodního práva jsou dost vzdělání na to, aby se chovali slušně. No a teď se vydáme na cestu. Letadlo letí za hodinu." Potom odkráčela s těmi asi padesát centimetrů dlouhými podpatky pryč a sedla si co nejblíže k hodinám.
"Hele, ten z tý ochranky je sexy!" Zasnila si Klaudie.
Vzmohla jsem se, ale jen na "Uáu!". Né kvůli chlápkovi z ochranky, ale kvůli Sebastiana. Zrovna fotil selfie a to jak se tvářil a jak vypadal v tom tílku, které bylo tak moc na tělo! Maminka by na mě vzala tu vařečku, kterou mě pořád strašila, když jsem byla malá a pořádně mě zbila, kdyby věděla, na co teď myslím. Musela jsem doslova odtrhnout oči od těch břišáků, abych si všimla, že rozhlas zrovna hlásá, že "...desát jedna Běžte se připravit. Letadlo startuje za dvacet minut". Naše průvodkyně nás vybízela k odbavení a spoustě dalších kontrol, jako bychom byli tajné oddělení Alkaidy. Najednou jsem procházela oranžovým tunelem, přímo do letadla. Plavovlasá stewartka mě již vítala s obrovským úsměvem a láhví s pitím. Poděkovala jsem anglicky a sedla si vedle Klaudie z jedné strany a nějaké postarší paní s bílým koťátkem v kabelce. "Nechceš žvýkačku? Víš když nabíráme výšku..." ozvala se starší paní
"Jé, děkuji moc ráda." Vzala jsem si žvýkačku a asi za minutu začalo letadlo startovat. Strčila jsem žvýkačku do pusy a začala žvýkat. Jak motory startovaly, pronikavý pískot, kvůli kterému mi to připadalo, že nejspíš vybouchneme, ale později přešel jen v hlasité hučení. Paní vedle mě si pustila nějaký černobílý film na tabletu a Klaudie poslouchala hudbu na iPodu. Já jsem se tedy rozhodla, že si budu číst, vytáhla jsem tedy knížku z mého cestovního baťůžku a začetla se. Brzy mě probudila Klaudie: "Hele! Právě letíme nad Francií! Není to kůl?"
"Jo, strašně!" Odpověděla jsem a po tom co jsme přeletěli Paříž, a dalších pár Francouzských měst, uznala jsem, že čtení je nemožné. Zvlášť, když poletíte nad Klaudiiným rodným Španělském! Byla jsem opravdu otrávená! Vstávat ve dvě ráno, abych mohla být na letišti Václava Havla už ve čtyři, když v sedm odlétáme. A pak celou dobu poslouchat Klaudiiné vyprávění o své rodině a její babičce, držitelce bronzové medaile za reprezentaci Španělska v tenisu. Ale na druhou stranu, to bylo celkem fajn, já jsem zrovna pila objednané Mojito a poslouchala Klaudii, když mě chytla únava. Opřela jsem se tedy a usnula... Za deset minut, mě ale probudil randál. Dvě malé děti si hrály tak, že na sebe ječely názvy zvířat. Když oznámili očekávání turbulenců při přistávání, tak jsem se tak lekla, že jsem svým křikem probudila snad půlku letadla. A jestli to ne, tak dva lidi ano, starší paní vedle mě se probudila koukla co se děje a znova zavřela oči, zato Klaudie, jelikož jsem letěla letadlem poprvé, začala vysvětlovat, co to turbulence vlastně jsou. V Karibiku jsme přistáli asi ve čtyři hodiny odpoledne (podle slunce). Tam jsme se rozdělili. Já, Klaudie, Fill, Sebastian, naše průvodkyně a pár dalších lidí jsme nasedli do bílého autobusu a jeli směr pláž.

- 540 slov