Nevyhovující (HP FF)

Prolog

Ulehl jsem do postele a přitáhl si peřinu až k bradě. Více jsem se do ní zachumlal a přetočil se na pravý bok. Slastně jsem vydechl. Byl jsem velice unavený. Oči se mi klížily a já po chvíli pronikl za hradby říše snů. Na rtech se mi vytvořil stupidní úsměv, který však netrval dlouho.

Zjevil jsem se v nějaké hořícím domě. Plameny postupně pohasínaly. Jen sem tam byl menší ohníček, který za chvíli stejně vyhasl. Překryl jsem si ústa a nos, aby se nenadýchal toho kouře a nepadl do mdlob. Postupoval jsem prostorem a rozhlížel se všude kolem. Zamračil jsem se. Přišlo mi to zde povědomé, ale i vzdálené. Je možné, abych cítil dvě zcela rozporuplné věci?

Pokrčil jsem nad tím rameny a prošel do jedné z místností. Původcem požáru byl nejspíše krb, který se vyjímal naproti mé maličkosti. Přistoupil jsem k němu blíže a klekl si na kolena. Dřevo bylo oschlé. Nakrčil jsem obočí.Opět jsem se postavil a prohlédl si rámečky, které stály na římse. V každé byla nějaká fotografie, ale obličeje byly rozmazané. Jako bych je nikdy neměl spatřit. Podivné.

Před očima se mi mihl jasný, až bolestivý, záblesk světla. Zapotácel jsem se dozadu a rukou se přidržel o čalounění pohovky. Ztratil jsem rovnováhu a prohýbal se, jako bych měl nohy ze želatiny. Připadala jsem si jako z gumy. Promnul jsem si oko, ale to ten pocit nevolnosti ještě více posílilo. Žaludek mi v břiše dělal přemety a odmítal toho nechat. Navalovalo se mi a myslel jsem, že se za chvíli pozvracím. Upadl jsem na podlahu. Přitáhl jsem si kolena blíže k tělu a položil na ně bradu. Stiskl jsem víčka pevně k sobě a doufal, že ta nevolnost přejde.

Temnotu vystřídal jasný obraz. Stál jsem v tom samém pokoji, ale něco bylo přeci jinak. Na gauči seděli dva dospělí lidé. Žena v rukou držela miminko zabalené v dečce, která vypadala dost tence. Její smích protnul děsivé ticho a mně na na ruce vyskočila husí kůže. Jako bych ty hlasy už někdy slyšel, ale kdy? Šel jsem blíže k nim a doufal, že zahlédnu, o koho se jedná. Ale má naděje pohasla v okamžiku, když jsem se jim podíval do obličeje. Byl rozmazaný. Někdo nechtěl, abych zjistil, co jsou zač. Nadzvedl jsem obočí. Obcházel jsem je ze všech stran, ale nepomáhalo to. Zmučeně jsem si povzdechl.

Záblesk zmizel a já se probudil z toho podivného tranzu. Posbíral jsem se z chladných parket a protáhl se. Mé svaly křičely na protest. Všechno mě bolelo, ale neodradilo mě to od toho, abych pokračoval dál. Přešel jsem k menší knihovničce a prsty přejížděl po různých vzácných spisech.Vše bylo o Bradavicích. Ale kdo by to potřeboval a na co? Nic z toho jsem nechápal.

Všiml jsem si schodů, které vedly do prvního patra. Neváhal jsem a stoupl na první z nich. Bral jsem je po dvou a držel se křečovitě zábradlí, abych neupadl, kdyby se náhodou objevila další vidina. Dostal jsem se do podlouhlé chodby, která byla z obou stran poseta mnoha dveřmi. Dohromady jich zde bylo deset. Pět na pravé a pět na levé straně.

Netušil jsem, kterými se mám vydat. Všechny byly něčím zvláštní a jedinečné. Nejvíce mě však upoutaly tmavě hnědé. Jako by volaly mé jméno. Přiblížil jsem se k nim a položil svou dlaň na hladké dubové dveře. Cítil jsem zvláštní energii, kterou jsem si nedokázal vysvětlit. Povzdechl jsem si a uchopil mosaznou kliku. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Stlačil jsem kus kovu dolů a nahlédl do dětského pokojíčku.

Další záblesk. Chytl jsem se za čelo a zavrávoral. Upadl jsem dozadu, do měkkého křesla. Má mysl byla zahalena dalším přeludem. Usměvavá žena seděla v totožném křesle jako já a předčítala plačícímu dítěti pohádku. Všechno bylo v pořádku. Náhle se však rozrazily dveře a dovnitř se vřítilo několik mužů. Drželi v rukou hůlky. Jeden z nich přistoupil k ženě a hrubě ji popadl za vlasy. Pohodil ji na zem, před ostatní. Smáli se tomu. Kopali a bili ji. Kojenec v postýlce se na to vše díval. Ticho přerušila smrtící kletba a nehybné tělo se sesunulo na podlahu.

Zatřásl jsem hlavou. Co se stalo s tím dítětem? Kde mělo otce? Nebo snad to on ji zabil? Tolik otázek a žádná odpověď. Zachmuřeně jsem pokračoval dál v prohlídce. Byl jsem jako nějaký turista, akorát to mělo pár rozdílů. Nevěděl jsem, kde to jsem a proč tu jsem. Ale to byly jen detaily. Detaily gigantických rozměrů.

Všiml jsem si hromady plyšáku. Jednoho z nich jsem popadl do rukou. Byl u něho nějaký vzkaz. Rozevřel jsem ho a začetl se do něj. Náhle se mi zamlžilo vidění. Neviděl jsem absolutně nic. Jako by někdo nechtěl, abych si to přečetl. Ale co tam může být tak důležitého? Nic z toho jsem nechápal...

Prudce jsem se posadil na své posteli a zhluboka oddechoval. Co to bylo? Co ten sen měl znamenat? Otočil jsem se na hodiny. Půl páté ráno. Po čele mi stékaly kapičky chladného potu. Jediným pohybem jsem je setřel. Přehoupl jsem nohy přes okraj lůžka a s menšími obtížemi jsem se zvedl. Přešel jsem k oknu a pohlédl na pomalu se probouzející krajinu. Ten sen nemohl být bezdůvodný. Nic se v kouzelnickém světě neděje jen tak. Musím najít ten dům a odpovědi na své nevyslovené otázky...

------------------
Zdravím. Nevím přesně, jak k tomu vůbec došlo, ale právě čtete prolog příběhu, který píšeme společně s autorkou @Katuska26 . Jsem si jistá, že tuto úžasnou slečnu odněkud znáte a já vám jen chci říct, jak neskutečně sympatická a celkově skvělá je. Je to už hodně dlouho, co spolu komunikujeme a já si to nemůžu vynachválit. Z toho důvodu tu teď tedy čtete mé zbytečné kecy, které vás pravděpodobně ani nezajímají, ale nevadí.
Společně jsme daly hlavy dohromady a rozhodly se, že se pokusíme zase o něco jiného, tak doufáme, že nám to vyjde.
Klasicky jak už to bývá, budeme se střídat v psaní kapitol.
A píšeme ich-formou. (To zmiňuji jen proto, že pokud znáte mou tvorbu, tak víte, že to pro mě bude horor. Tak prosím shovívavost.)

PS: Katy udělala moc pěkný trailer, který jste mohli zhlédnout nahoře.

Tak to je vše k věci. Těšíme se na vaše názory a odezvu.

---------------------

@Katuska26 a Polyuretan