Nevyhovující (HP FF)

Kapitola 8. - Moudrý klobouk

 Zvedl jsem se na nohy a oprášil ze sebe přebytečné smetí. To se mi opravdu povedlo. Nikdy jsem si to nechtěl připustit, ale otec na mě měl větší vliv, než jsem si kdy myslel. Ale je to opravdu to, co chci? Nebylo by lepší se rozhodovat sám za sebe a nenechat si poroučet od jiných? I když, otec to nikdy nepodával jako přímý rozkaz. Řekl to jako prosbu, ale přitom dotyčný nedokázal odmítnout. Otci naprosto nikdo nedokázal říct ne. Otec vždy dosáhl všeho, co si umanul.

Natáhl jsem pomocnou ruku k Soph, která se jí s vděčným úsměvem chopila. Pomohl jsem jí posbírat všechny popadané knihy, které se válely všude kolem nás, jako správný gentleman. Doufám, že se žádná z nich neponičila, protože by to byla ohromná škoda. Knihy byly, jsou a vždy budou zdrojem vědomostí a poznání.

,,Jsi v pořádku?" otázal jsem se ustaraným hlasem. Soph byla jedna z mála lidí, kterým jsem nikdy nechtěl ublížit a kterých jsem si cenil. Pak zde byla skupinka lidí, které bych nejradši vymazal z povrchu zemského. Takový náš namyšlený Pottříček by byl skvělým adeptem.

,,Nic mi není," mile se na mě usmála a chtěla si ode mě vzít své knihy, ale já na poslední chvíli uhnul. Tázavě nadzvedla obočí a pokusila se mě opět dopadnout, ale zase jsem se jí vyhl. Takhle to šlo hodnou chvíli, než to vzdala. Frustrovaně si povzdechla a pravou rukou si vjela do vlasů.

,,Dej mi je," křikla na mě a opět se na mě vrhla. Tak tak mě minula. Že ji to stále baví. Uchechtl jsem se nad jejím soustředěným výrazem. Rychle jsem se k ní obrátil zády a ona na mě bez váhání skočila. Museli jsme vypadat opravdu vtipně. Snažil jsem se moc nehýbat, abych ji neshodil. Mohla by se ošklivě otlouct o zeď či podlahu a to by se mi vůbec nelíbilo.

,,Uděláme kompromis!" vyjekl jsem, když mě svými drobnými pěstičkami začala bouchat do zad. Páni, ta má sílu. Zvedl jsem ruce na znamení míru a přiklekl si, aby mohla bezpečně seskočit dolů.

,,Jaký kompromis?" nadzvedla tázavě obočí a stále se držela v mé těsné blízkosti, aby na mě mohla při nejhorším znovu skočit.

,,Řekni mi, kam máš namířeno, a já ti ty knihy vezmu. Samozřejmě ti je u našeho cíle vrátím," mrkl jsem na ni. Absolutně jsem netušil, kde se to ve mně bere, ale cítil jsem, že je to tak správně.

,,Dobře. Ať je tedy po tvém," přitakala nakonec neochotně. V duchu jsem začal tancovat taneček vítězství, ale na povrchu jsem se jen nepatrně usmál. Musím si přeci zachovat i nějakou tu hrdost.

,,Tak, kam půjdeme?" zvesela jsem položil otázku a ona mě hravě praštila do ramene. Myslím, že jsem si našel první pravou kamarádku.

,,Do knihovny, samozřejmě," odvětila a vydala se náležitým směrem. Hbitě jsem ji dohnal a srovnal s ní krok. Šli jsme vedle sebe v tichosti a ani jeden z nás se neodvažoval promluvit. Neustále jsem musel přemýšlet nad rozhovorem, který vedl otec se Snapem. Něco se mi na tom nezdálo, ale nedokázal jsem říct přímo co. Něco tady smrdí a zmijozelští to pro jednou nebudou.

,,Něco tě trápí?" Soph na mě upřela svoje krásná kukadla a já na sucho polkl. To jsem tak moc průhledný? Zmijozel se pyšnil tím, že nedával najevo své emoce. A to se mi očividně moc nedaří.

,,Možná," zamumlal jsem téměř neslyšitelně. Nerad jsem se někomu svěřoval se svými trablemi a věcmi, které mě tížily u srdce. Vždy jsem se se vším potýkal sám. Už ani otce jsem do toho nezapojoval, protože měl plnou hlavu někoho jiného. Přesněji řečeno, Potter mu nenechával čas ani na vlastního syna.

,,Všimla jsem si, že jsi nějaký roztěkaný. Neříkám, že se mi musíš svěřit, ale jsem zastánce názoru, že pokud se někomu svěříš, uleví se ti," položila mi konejšivě ruku na rameno. Vždy jsem věděl, že je inteligentní, ale nikdy jsem si neuvědomil že tolik. Mám jí to říct, nebo ne? Toť otázka.